Nedávno jsem se účastnila moc pěkného cyklistického výletu na Šumavu (o čemž samozřejmě napíši krátký report) se třemi staršími kamarády. Abych však upřesnila situaci, dva z nich jsou kamarádi mého přítele, se kterými jsem se setkala poprvé na takové pěkné společenské akci, kde se děje to, co lidé dělají, když se mají moc rádi a rozhodli jsme se, že se tedy sblížíme v rámci společných sportovních chvil v jižních horninách naší krásné země.

Nu a to byl právě jeden takový moc hezký večer (dalo by se říci, že se blížil nočním vigiliím), kdy se naše povídání najednou (pro mě to bylo samozřejmě nemilé překvapení) stočilo na maturitu a začalo se diskutovat o tom, před kolika lety kdo a z čeho maturoval. Padaly neuvěřitelné věci – čísla podobná devítkám a desítkám nebo hláškám typu- Já už si vlastně ani nepamatuju…

Ano, byl to pro mě šok. Tedy ne proto, že bych do oné doby nevěděla, kolik dotyčným je (mimochodem jsou v krásném věku), ale proto, že když se pozornost stočila na mě, mile jsem se usmála a podotkla- rok a pár měsíců…a čekala, že to nějak poberou a začnou debatovat o něčem úplně jiném a já o tom rozhodně nebudu muset přemýšlet!

Očividně je to pobavilo, zasmáli se, ale mě v ten moment přišlo, jaká je to hrozná doba a kolik věcí se od data posledního dnu, kdy jsme se s naší gymnazijní třídou a našimi profesory naposledy viděli, uběhlo snad pět let. Náhle jsem si nedokázala vůbec představit, jak budu na zlaté své gymnázium a lidičky z něj vzpomínat za těch „jejich“ devět, deset let. Budu si vůbec něco pamatovat tak živě, jako si chválabohu pamatuji pořád dnes? Začala jsem vzpomínat na všechny možné i nemožné situace, komplikace, třídní průšvihy, problémy v prospěchu, školní nemoci, zranění, často flákané hodiny tělocviku (teď bych sport nevyměnila ani za nic), třídní důtky, testy z nejobávanějších předmětů…no jo…

Vzpomínala jsem, jak jsem si někdy v páťáku říkala, že tady už tu fyziku nezvládnu, že propadnu, že na tomhle gymplu zkysnu do konce života, ano, proklínala jsem školu, byly doby, kdy jsem školu nenáviděla a také si přesně pamatuji, že mi častokrát kamarádi, kteří v té době už pracovali říkávali- Važ si studentských let, ta jsou nejkrásnější. Ano, ano, ano…ale – tehdy to jednoduše nešlo.

A tak jsem se z čista jasna (místo abych se vrátila zpátky do chaty na Šumavu) ocitla jako Alenka v říši nostalgie někde v jiné dimenzi.

Ale nejspíš to bylo potřeba, abych si uvědomila, jak moc mi naše třída chybí, jak moc bych si znovu přála sedět v lavici ve třetí řadě u okna a jako moc bych občas chtěla vrátit čas.