Dokud sme mladí a netíží nás starosti dospělých, jsme vlastně nejšťastnější lidé na světě. Žijeme v božské nevědomosti a svět dospělých je pro nás zatím uzavřen. Nechápeme, proč se rodiče hádají, proč se řeší v televizi nezaměstatnost, když my nevíme, co to práce je. Na ulici míjíme bezdomovce a říkáme si, že takhle nikdy přece neskončíme a kdyby ano, půjdeme si radši hodit mašli. Dokud pravda neodhalí svou tvář a naše vnitřní blaženost padne ke dnu, je vše jak má být. Ale probuzení jednou příjde.

Nejhorší je vidět vlastní rodiče, jak pláčí v kuchyni a mluví cosi o dluzích, přitom vy tomu nerozumíte. Najednou už vše není, jak má být, najednou se přestanou kupovat každodenní věci, na které sme byli zvyklý a důvod? Nemáme ne to. Kde jsou ty staré časy? Co se to stalo? Nejsem jediná, koho v rodině nepostihlo něco podobného a věřte mi, není to věc příjemná. Nevíte, jak doma pomoct, jak podat mámě pomocnou ruku. Jste ještě na škole, zkoušky před vámi, také je toho dost a teď k tomu všemu přibudou starosti. Ty starosti dospělých, které jsou nám teď tak vlastní.
Máma na vás doma řve, má sama nervy v háji a vy jí nepoznáváte. Ta skvělá máma, co si k vám chodila každý den povídat, zeptat se, jak bylo ve škole, co je nového, ta náhle jen křičí, pláče, už to není ona. A vy nevíte jak pomoct. Kde sehnat peníze navíc?

Děti reagují na citový stav v rodině okamižitě. Zejména ty malé stojí uprostřed pokoje, ani nedutají a jen se dívají na hádající se rodiče s očima doširoka otevřenýma samozřejmě nechápavě.
Tohle je přitom život. Oni vzestupy a pády, o kterých se zpívá. Vždyť i my si o nich jenom zpívali a teď je prožíváme.