Každým dnem ho vyhlížím z okna. Žije v zemi, kde se slunce vodí za ruku s měsícem, v zemi, kde květiny zůstávají vždy čerstvé a zelené, kde se stromy snižují pod vahou šťavnatého ovoce. Opustila jsem ho. Chtěl možná něco, co já nikdy neměla a tak jsem utekla. Do země, kde vládne místo hřejivého slunce bělostný sníh, do země, kde královnou je tma. Mám ale pocit, jakoby tu pořád byl. Každá jeho teplá část slunečního paprsku mne doprovázela na mé cestě dál. Slíbila jsem si, že když už tu jsem, ať už dobrovolně nebo z jakési vyšší povinnosti, musím tvořit. Vytvořit něco, nad čím i on bude žasnout. Co ho nadchne. A pak…nejen jeho, ale i lidstvo samo. Hledám inspiraci. Něco v něčem. Každý jsme tady, abychom něco stvořili. Ať už velkého nebo malého. Naše životy mají hranice, někde končí a skončit bez nenahmatatelného úspěchu v ničem? Není to hloupé pro život samotný? Já musela opustit tu zemi zázraků, ve které jsem žila a odejít tam, kde se lidé hřejí pod sněhovou pokrývkou vloček. Najít samu sebe, najít to, po čem člověk touží. Objevit, získat, naučit se. A schází mi to podstatné. On a jeho teplo. Teplo jeho duše a něčeho, co mi pomáhá překonat to, v čem žiji. Snad se zase potkáme, tajemný, neznámý. Ty neviditelný stíne. Víš, že mi tvé tričko visí na parapetu u okna?