Tak přesně takhle bych popsala situaci v našem Moravskoslezském kraji. Ačkoli je tento nadpis opravdu znechucující, je bohužel pravdivý. Neustále se sama sebe ptám: „Proč? Proč? Proč taková beznaděj, nedostatek příležitostí a pracovních nabídek? Přesně před rokem jsem se v tuto dobu připravovala k maturitě – první životní zkoušce z dospělosti. Když jsem se „šprtala“ ke zkouškám a trucovala, že toho je „hafo“ a chci to už mít konečně za sebou, toužila jsem o krásném životě po škole, že budu mít skvělou práci, která mě bude bavit a naplňovat, že poznám konečně nové a fajn lidi, od kterých se toho mnoho naučím. Netušila jsem, co mě čeká v tuto dobu za rok. Byly to bohužel jen zidealizované iluze a představy a krásnu života jako takového. Ani ve snu by mě před rokem nenapadlo, jak se tolik věcí změní, nevím, zda k lepšímu, nebo k horšímu. Jsem téměř rok po škole, a když se podívám s odstupem času, musím říct, že život dospělého a studenta nejde srovnat. Studentský život je krásný, bezstarostný, plný možností a nezávislosti, ale život „dospěláka“ je jen o starostech, problémech a o určitých povinnostech. Přesně si vzpomínám na rady učitelů, kteří nám neustále ve škole vštěpovali do paměti, ať si vážíme toho, že chodíme ještě do školy, protože jakmile dospějeme, budeme se neustále potýkat se starostmi všedních dnů. Jako teenager jsem se tomu smála a nechápala jsem, o čem to vůbec mluví, ale teď, bohužel, vím, co tím mysleli. Moje životní motto tedy zní:“Škola tě nic nenaučí, život tě naučí.“ Jako čerstvý absolvent jsem se cítila jako pták, který vyletěl z klece, ve které byl dlouhou dobu uvězněn před světem a který pak odletěl do neznámých krajin bojovat o místo k přežití. Cítila jsem neskutečnou volnost a osvobození od školy, ale zároveň strach z toho, co mě v životě čeká a nemine. Ve škole vám ukážou jenom teorii života, nikoliv praxi celkového žití.
Ale dost řečiček a filosofie o škole a nějaké „přihlouplé“ přípravě na život. Každý z nás je přece strůjcem svého štěstí a je jen na něm, jak se svým štěstím a životem naloží. Abych trochu rozvinula téma nezaměstnanosti v našem kraji, musím říci, že není vůbec lehké o tom mluvit. Náš kraj patří podle statistik v nezaměstnanosti k největším v republice. Proč je u nás ale tolik ne-zaměstnaných lidí? 1. září 2010 jsem se jako „poctivý“ občan zaregistrovala na úřadu práce, kde se nechtěli se mnou vůbec ani bavit. Zprostředkovatelka mě jen „ob-jednala“ na další schůzku za měsíc s tím, ať si práci hle-dám sama. A od té doby pro mě začalo peklo. Rozeslala jsem nejméně 100 životopisů a absolvovala asi padesát pohovorů, ale buď se jim nezdála moje „nevyzrálost“ coby absolvent bez zkušeností, tak hlavně i moje škola a obor, který mám vystudovaný. Mnozí raději ani nezareagovali. Jednou se mi ale poštěstilo a byla jsem přijatá do nové firmy, která mi dala šanci. Ale mělo to menší háček, ženy v kolektivu. Je velice nepříjemné pracovat s lidmi, kteří na vás donášejí špínu a lži na ředitelství. Pracujete jako mezek a odplata je taková. Kdysi mi švagr poradil: „S poctivostí jdi dneska do prdele!“ A taky že jdu a půjdu. Dnešní doba je divná, nevím čím to je, nemyslím tím nezaměstnanost, ale všeobecně. Každý myslí jen na sebe a drží si své místo stůj co stůj. Co se týče známostí, o tom ani nemluvím. Nedávno jsem jela autobusem a zaposlouchala jsem se do rozhovoru dvou žen. Bavily se o práci a o tom, jak jedna změnila za-městnání kvůli penězům. Největší bonbónek na tom bylo, že jí to dohodila kámoška. Já nikde známosti nemám, tak můžu jít, víte kam… Známosti jsou dneska více než peníze. Ale ano, možná by byly nějaké nabídky, ale co lepší nabídka, to černej podvod. Abych byla teď zcela upřímná, když se podíváte na místní webové stránky a burzu práce, je to tam samý podvodník nabízející práci přes finance na živnost. Uživíte se buďto tímto způsobem nebo vám zbývá další možnost, práce v erotických službách. Ale takhle klesnout bych nemohla ani nechtěla. Otázkou pak je, co tedy dělat, když jste bez práce v našem kraji? Jednoduše odjet a nevracet se, i když je pravda, že fakt nikde na vás nečekají s otevřenou náručí a všude je třeba bojovat. Ale když máte známosti, tak se dostanete jak do Tesca, tak i do parlamentu. :-)
Mám po roce zkušeností s pracovním životem, plném zvratů, smutku, zklamání a špatných zkušeností. Nevím, zda mně někdo proklel nebo se mi smůla přilepila na paty, ale já pevně věřím a doufám, že se budu mít líp. Že snad přijde lepší životní období, kde pocítím fázi štěstí, radosti a uspokojení z pracovního nasazení. Přeji všem, kteří marně hledají práci, ať neztrácejí naději a víru, ať nic nevzdávají a bojují. Život je přece boj a může být krásný, ne jen chmurný…V životě jsou i mnohem důležitější věci, které za to stojí.
S pozdravem - Sluníčko