Projděte chodbou, kde dříve chodily stovky neidentifikovatelných stvoření mířících do takzvaných samotek, aby tam strávili několik desítek hodin. Zkuste se postavit pod sprchu zrezlou stářím a lidským žalem a představit si, že proud železité vody, která z ní tekla, museli někteří sdílet minimálně s pěti dalšími... Navštivte zatuchlou místnost, jejímž jediným vybavením je třípatrová soustava dřevěných paland a úzké přihrádky na osobní věci, jež svým množstvím minimálně třikrát převyšovaly počet postelí. Jděte si umýt ruce do umývárny, kde si nemůžete být jisti, že vás nezavřou a nepustí místo vody plyn. A nakonec se projděte branou smrti a stoupněte si před kamennou zeď. Vedle Vás je náhle vyrovnána řada dalších čekajících na rychlou smrt. Proč máte umřít? Protože žijete. Pro nacisty je toto dostatečným důvodem.
Stačí se vám jednou podívat na fotografie znázorňující stvoření, která se snad ničím nepodobají lidem, přesto však jimi byli? Doufáte, že všechna ta čísla dokazující počty nesmyslně zabitých jsou jen výsledkem špatného počtáře? Zavíráte raději oči, když procházíte kolem té dlouhé cihlové zdi, jež se dnes zahanbeně pyšní tolika dírami, že je až křečovité namlouvat si, že přece nejde o průstřely? Odcházíte rychle z těch prázdných mrazivých místností, které tak nepředstavitelně zejí bezmeznou nicotou, přestože víte, že byly kdysi plny nekontrolovatelného množství lidí? Pokud vám tyto otázky nejsou cizí, pak předpokládám, že máte tendenci vše v rychlosti uklidit, neviditelně smazat a začít jakoby znovu, ale v podstatě navazovat. Chcete zapomenout, protože vzpomínky na zlo bolí a vy si nechcete připomínat bolestivé doby. A tak nevědomky tvoříte tabu ze skutečnosti, jež by se měla stát základním prvkem vzpomínek každého člověka. Splétáte tabu z holocaustu…
Ano, je to nepříjemné. Zajisté, vracet se k oněm dobám nás děsí. Samozřejmě, nechceme si připomínat časy, kdy světu vládlo zlo. Pokud ale svět zavře oči, lidé si nechají vymazat vzpomínky a vyberou mezi sebou pár jedinců, kteří dokonce zvednou ruce pro názor, že něco jako koncentrační tábor nikdy neexistovalo, můžeme si být jisti, že takovým děsivým událostem není konec. Jakže je to možné? Vždyť jsme se přeci pokusili zapomenout! Vzali jsme si gumy a zmizíky a jali jsme se do pečlivé likvidace minulosti. Pravda, vážení. Jen doufám, že jste ale nezapomněli na skutečnost, že život je lidská kresba bez možnosti gumovat…
Čím pečlivěji se budeme snažit zamést holocaust pod stůl, čím častěji budeme předstírat problémy se sluchem, když se na toto téma nějaký odvážlivec vyjádří, nebo čím silněji budeme našim dětem škrtat v učebnicích jakoukoli zmínku o „konečném řešení židovské otázky“, tím hlouběji budeme zároveň kopat propast, do níž jednou lidstvo znovu spadne a nechá se tak znovu sprchovat plynem. Proč? Jak je to možné? Že zajisté ne? Ale ano. Čím více si něco odříkáme, tím silněji to k sobě navždy přivazujeme. Čím širším šátkem si zavážeme oči, tím růžovější brýle nám pak zase jednou nasadí ten, kdo bude schopný bleskově vyřešit ekonomickou krizi…
Lidské chyby je třeba si připomínat, ať jsou jakkoli dětské, trapné, nelogické či třeba jen naivní. Z každé „hry“ se může vyvinout lest, každý pracovní tábor se může náhle změnit v továrnu na smrt. Je třeba se nehalit do pojmů, ale použít naše oči na dívání a pohlédnout skutečnosti do vnitřní podstaty. Budovatelský nápis ‚Arbeit macht frei“ sice může vypadat jako unikátní pracovní motivace, sundejte si ale brýle mámení a poznáte, že jsou to jen slova…