Druhá hodina. Někdy ráno, výpočetka. Normálka.
Sedím vzadu, aby ode mě nikdo neopisoval. Profesor ví, že jsem v programování machr. IT borec. Král kabelů, atd. Ne, to jsou kecy. Moc mi to nejde. Zatím žiju z toho, co jsem se naučil ve svým „hackerským“ období. Není toho moc, ale stačí to na tuhle skupinu, třídu, školu, vesmír. Venku prší. A prší a prší. Kapky mlátí do oken. Posunu se na židli dopředu, opřu se. Uklidňuje to. Nuda, ale klídek.
Jdu na icq. Nerad s někým komunikuju, ale stejně to pouštím. Kamarádka z dřívějších časů je online. Jsem v tom zas, nikdy tomu neuteču.
Jak se máš, aha, jasně, nemocná, jo? Ne, proč? Koho? Dobře, potom. Doprdele, ne. Jo, vždyť říkám potom.
O něčem se bavíme. Utěšuju ji. Nakonec se naštve a napíše mi, že v „Miluju Tě“ se píše měkký i. Pokusil bych se jí vysvětlit, že to bylo jenom zdůraznění (znáte to. Nebo možná ne. Pubertální žertík - I zasmál se student druhého ročníku elektrotechniky), ale zvoní a tak píšu jenom „Naser sy“ a mizím.
Venku stojí něco trosek.
„Vole, co teď?“
„Vole, teď matika.“
„!“
A toliko ke konverzaci. A dál se už nic zajímavýho neděje, ou jé, a vyučování končí… fajn, taky ou jé.
Ještě před školou čekáme na pár maníků. Poběží se na vlak. Halelůja a chachá a hurá. Nervózní přešlapování na místě, nervózní zapalování cigaret – padají ohně a padají cigarety. Nervózní smích. Vyrážíme.
Už neprší, ale vypadá to, že zase bude. Mám to rád.
Dobíhá nás poslední opozdilec a skáče na maníka, co stojí nejblíže. Oba padají. Smějou se a my se smějeme s nima. Nejvíce se směje ten co teď přiběhl. Zarudlýma tvářema cukají křeče. Je šťastný, že to stihnul. Nečekáme dlouho, nemůžeme. Čas je krutý.
Na vlakáči stojíme a máme ještě minutu až dvacet čas. To nikdy nevíte. Utvoříme kruh a jsme víceméně zticha. Kolem stojí spousta holek a každý - pod palbou zadků v těsných riflích, sladkých úsměvů a nehorázností pohybu – přemýšlí o něčem, co dobře zní, aby to mohl říct nahlas, pokud možno zařvat a oslavit salvou smíchu.
Ti méně vtipní se uzavřou do sebe. Vráží ruce hluboko do kapes. Postávají DRSNĚ a pokuřují DRSNĚ.
Na nástupištích se mi líbí, že se tu nikdo s nikým nebije. I ti silní si říkají, ééé, co kdyby támhle ten malej šmejd náhodou… a tak jsou všichni, alespoň v tomto ohledu, v klidu. Strach nás všechny drží za koule.
A už je tu vlak a stádo vyrazí. Tady už se strkanicím vyhnout nelze, ale „nás mnógo“, a tak se se svou skupinkou dostávám dovnitř mezi prvníma. Jde poznat, že se jede ze školy, protože ve vlaku smrdí tráva a tabák (když se jde do školy, je to tráva a deprese). Stará žena nás zlostně sleduje a nakonec nám nadává, že jsme ji kopli do tašky.
„Chcípni!“ ozývá se někdo a pokračujeme. Smějeme se. Najdeme sedadlo, kde je obsazeno pouze jedno místo. A to pořádnou kočkou. Teď přebírám velení.
„Je tu volno?“ ptám se a cítím ten obdiv, vyzařující z ostatních.
„Hmm? Ohm? Ale jó, jasně.“
Sedáme si. Další, na které už nezbylo místo, na mě syčí v poslední době velice oblíbenou frázi.
„My dva sme spolu skončili, Waltr.“
Pokračuje dál.
„Udav se jejíma kalhotkama, hovado,“ chrčí další.
Slečna – Kriste Ježíši, to je TĚLO – se usmívá.
Vlak se rozjíždí a nastává další ticho, jehož důvod je stále stejný, akorát, že teď působí na menší skupinku nesmělých nadrženců. Nudím se a sleduju okolí (z okna už se nedívám, protože znám nazpaměť každý šutr, každou babku obkopávající zahradu, každý, každičký detail). Znechucené a unavené držky, ve kterých je ale více naděje než ráno. Studenti usínají a padají do zaplivaných uliček. Staří chlapi jedoucí z práce chrápou a sliny jim tečou po bradách.
A přesně proto znám každý, každičký detail krajiny, kterou vidím z okna…
Zastavujeme a přichází krizová chvíle. Je třeba provésti „Bowling Bash“, kterýžto úkon byl nazván podle schopnosti postavy z počítačové hry (kluci jsou kluci a nelíbí-li se vám to, naserte si). Je vybrán hoch s přijatelnou váhou a povahou.
Říkáme mu: „Nic osobního, vole, a dík.“
Načež je mírumilovný tlouštík vržen do davu čekajícího na vlak. Zatímco lidi venku křičí a nadávají, proklouzáváme z dohledu. Potom už jenom obvyklé:
„Co zítra?“
„Elektrotechnologie.“
„!“
A jde se domů.
Další den v tahu.