Ležel jsem na posteli a sledoval hákový kříž na stěně tvořený světlem, které procházelo dírou v roletě. Potom jsem vstal a šel se napít. Pak jsem zase ležel. Čekal jsem. Na tmu. Chtěl jsem zajít nakoupit, ale to teď nemůžu. Mám strašně citlivé oči a kůži. Na sluneční světlo. Na hodinách bylo 15:30. Přespříliš prosté. Chtěl jsem něco dělat, tisíce věcí, ale k ničemu jsem se nemohl dostat. Měl jsem depresi. Zkoušel jsem se dívat na televizi, ale nedokázal jsem to. Smutný smutek ve smutný čas. Proč jen byl smutný? Nevěděl jsem. Nikdy jsem nic nevěděl. Možná, že proto jsem byl smutný. Odešel jsem do kuchyně, sednul si a popíjel víno. To nejlevnější, takové ty zkvašené chcanky.
Schovával jsem se před sluncem, popíjel a hrál si s krabičkou od zápalek. Když jsem byl v depresi, dokázal jsem to dělat dlouho. A já byl v depresi často. Přemýšlel jsem. O holkách, se kterýma bych chtěl být. O hrách, které jsem chtěl dohrát. O věcech, o kterých jsem chtěl napsat. Myslíš, že něco z toho dokážeš, když tu budeš jen tak sedět? Jsi hlupák, idiot ztracený ve svých snech. Víte co? Seru na sny. Sledujte, jak umím být normální. Vzal jsem do ruky telefon a zavolal kamarádce.
„Haló?“
„Ahoj, Sophie, tady Jim.“
„Jim?“
„Zapomeň na to.“
A zavěsil jsem. Šel jsem k lince a namíchal si panáka. Půl sklenice vody, půl vodky. Vypil jsem to a sledoval telefon na stole. Ležel si tam tak klidně. Starý a opotřebovaný. Bezstarostnost moudrých.
„Nenávidím tě,“ zasyčel jsem. Ale nešlo o telefon, nenáviděl jsem sebe. Nenáviděl jsem se za spoustu věcí. Za to, že nemám rád lidi ani zvířata. Za to, že nevěřím v boha. Za to, že jsem lempl, krutý a dementní lempl. Psychiatr by měl radost. Ještě dlouho jsem telefon pozoroval.
„Zbabělče,“ řekl jsem si pro sebe a odešel do pokoje.
Pustil jsem počítač. Jó, staří známí, Jim a počítač. Do hajzlu a zase zpátky, příběh idiota od Jima a počítače. Asi hodinu jsem hrál, potom jsem se šel napít a po cestě jsem zase uviděl telefon. Nezměnil svou polohu, pořád čekal. Vyzýval mě a provokoval, smál se mi. Vzal jsem ho a vytočil číslo. Lidi mají obvykle hodně kamarádů a málo přátel. Já mám málo kamarádů a žádné přátele. Nikdy mi to nevadilo, ale když jsem byl nadržený nebo na dně, štvalo mě, že to nemám na koho hodit. Někdo to zvedl, další kamarádka.
„Ano?“
„Ehm, eh… hmm…“
„Cože? Kdo tam je?“
„Nó, ehm, tady, eh…“
„Prosím? Špatně vám rozumím, kdože jste?“
Teď se soustředím. Jo, Shaolin na skále.
„Já jsem… oj, ehm, doprdele vyser se na to!“ řekl jsem.
A potom jsem zavěsil. Šel jsem k lince a udělal si další drink. Čtvrt sklenice vody, zbytek vodka. Hodil jsem to do sebe a odpochodoval do pokoje.
Přišel večer. Proklouzl dírou v roletě a smazal hákový kříž ze stěny. Cítil jsem to. Jako bych se probudil. Něco jsem na sebe hodil a šel nakoupit. Supermarket. Vidíte? Normální lidi chodí do supermarketu a já tam šel taky. Úplně normálně jsem si vzal košík a naházel do něj, taktéž normálně, vše potřebné. Pokladní byla mladá a moc jí to nešlo. Mávala čárovými kódy před čtečkou a hystericky se smála. Když jsem přišel na řadu, vzal jsem šlehačku a ukázal ji prodavačce.
„Vidíš tohle?“ řekl jsem.
„Tak tohle na tebe dneska večer nastříkám a potom to slížu.“
Podívala se na mě, jako na malomocnou chobotnici. Byl jsem v prdeli, tohle položit nešlo.
„Pil jste, pane?“
„Ano. A jak. Vůbec nevím o tom, že tu jsem.“
„Tak si to příště hlídejte, pro tentokrát z toho nebudu vyvozovat žádné důsledky.“
„Ano, paní, jistě. Odpusťte mi.“
Začala markovat zboží. Každé pípnutí mě dostávalo blíže ke dnu společnosti. Básník, vyvrhel, pojídač dětí. Všechno se to slévalo do tupé bolesti v hlavě. A ona pokračovala. Žárovky, gumoví medvídci, šest párů ponožek, vařečka, hrnec. Zaplatil jsem a vypadnul pryč. Běžel jsem domů. Jsou tam dveře a rolety. A počítač.
Hned jak jsem přišel, zamířil jsem do kuchyně. Daší drink. Žádná voda, jenom vodka. Vypil jsem to na ex. Potom jsem z tašky vytáhnul hrnec a napustil ho vodou. Položil jsem ho na stůl. Smál jsem se. Šílenec, řekli by jste si. A měli by jste pravdu. Vzal jsem telefon a hodil ho do vody v hrnci.
Potom jsem si otevřel gumové medvídky a šel do pokoje. Sedl jsem si k počítači a začal psát. Tady to máte.