Samou přesezeností se už ani kolébat ze strany na stranu židle samovolně nedovedu, je to jako být připoutána na invalidním vozíku a nemoci se odlepit. Cítím, jak se mi tukové polštářky rozlévají po těle, všechno, celá původně štíhlá figura se rozšiřuje do rozměrů gigantické tlusťošky. Sebemenší pohyb způsobí ještě větší zátěž na psychiku - to nepříčetné uvědomnění si, že jediný důvod, pro který tu tak stupidně sedím jsou právě oni. Ach, jak mě trápí, už nemohu dále takhle na místě hloupě a podřadně přemýšlet, musím se pohnout, ale to nejde, protože by zmizeli. Tohle je jediná možná strategie, jak zůstat v tom posvátném spojení s nimi. Bojím se, že se ztratí, odletí, zmizí. Na druhou stranu, ano, jsem jenom člověk a postupně, pokud nebudou stále v mé přítomnosti a věrně mě nebudou bok po boku provázet mou životní poutí, ztratí se, postupem času stejně vymizí, ale to jádro, ta podstata ve mě zůstane navždy. Děkuji jim, že jsem je potkala, neboť dokázali (alespoň částečně) změnit mé nazírání na svět. A za to jsem ráda.

...Ach, ti muži...

V místnosti, kde mi dělají společnost, se pomalu zatemňuje. Mám rozsvítit? Ne, ta intimní chvíle mě láká. Je to zajímavé. Jejich duše přímo září a říká si o mou pozornost. Věnuj se mi, řííkají polohlasem. Ale já si dál pouze vychutnávám jejich prostou přítomnost. Vyhlédnu z okna. Oslepí mě bělostný sníh zakrývající většinu zahrady. Holé, pichlavé, nevzhledně vzhlížející pahýli stromů trčí do vzduchu - připomínají bojující - avšak tenké, tak tenké jako nitky sami - paže mužů nebo snad spíše nedozrálých hochů? Straší mě. Vzhlížejí tak bezútěšně. Náhle mé oko zaostří na podivuhodný úkaz, jevící se jako malý smrček opodál bojující s tou bělavou polevou bezmezně se snažící o úkryt. Jak mu pomoci? Vydám se ven, bleskne mi hlavou. Dobročinnost nade vše. Ale to nejde! Mám je opustit? Celou dobu si spolu tiše hrají šachy, ale v nitru jen čekají na okamžik, až si k nim přisednu. Ne, to nemohu. Smrt mladého smrčku, zahubí ho, vím to jistě, lapá z posledního dechu, už nemůže, padá do hlubin sebe samého. Takové dilema o záchraně životů mi nebylo souzeno.

Z dálky slyším lidské hlasy. Povídají si. Zda o záchraně smrčku, není jasné. Ženský a mužský. Hádají se, ach ti lidští tvorové, nemají nic jiného na práci. Náhle mnou projede ten pocit temnoty i zevnitř. V duši. Ani oni mi teď nepomohou. Smrček umírá a to jen neochotou, leností a pohodlností druhých (i mě samé- ano, mohla jsem jej zachránit!). Absolutní nezájem v říši rostlinné, stejně jako v říši lidské. Nepřipadá vám to povědomé? Sobecké chování? Egoismus.

Nastala tma a všechno zmlklo, mé tělo se zalévá pocitem provinilosti. Stačilo pár minut, pár chvil našeho života věnovat těm, kteří naši pomoc v onu chvíli potřebovali víc. Stačilo pár okamžiků, odtrhnout se na chvíli od svého života a přispěchat na pomoc jiným. Bojíme se? Nebo je ten blok neochoty vybudovaný hluboko v nás? Možná jsme jen pouhopouhí lidé, nedokončení, nedokonalí. Ještě neznající pravidla této životní hry. Ale kolik z nás, nedokonalých, má opravdu velké srdce? Já věřím, že jsou takoví...

A byla tma...