Pořád to bolí. Připadá mi, jako by se to stalo včera. Náhle si mě opustil. Tak nečekaně. Všechny tvoje věci tady zůstaly. Nic sis neodnesl. Proč si mě navždy opustil? Proč? Proč? Proč?
Zvoní ti budík. Vstáváš. Dáváš mi pusu na čelo. Odcházíš. Slyším tě. Zabouchl si dveřmi. V domě je ticho. Vrátíš se až večer, jako každý den. Mám divný pocit. Mám z něčeho strach. Ale proč? Snad to byla předtucha. Něco se stalo. Napadne mě. Snažím se na to nemyslet. Podivný strach je tu pořád. Nemůžu. Už nemůžu nad tím přemýšlet. Ubijí mě ta nejistota. Až přijdeš, řeknu ti to.
Je už večer. Sedím a koukám se z okna. Strach je pořád se mnou. Nechce mě opustit. Dělá mi nepříjemnou společnost. Za chvíli bys měl přijít. Už je tolik hodin. A ty nikde. Jsem ještě více nervózní. Možná jel s kolegy do hospody. Snažím se uklidnit. Je mi jasné, že se dneska nevyspím. Budu čekat, dokud neuslyším klíče v zámku. Minuty se pomalu vlečou. Strach se stupňuje. Co když se něco stalo? Ne, nesmím nad tím uvažovat. Musím být klidná. Nic jiného mi nezbývá, než čekat. Zavolat ti nemůžu. Mobil máš na nočním stolku. Svůj mobil mám u sebe. Čekám, že možná zavoláš od nějakého kolegy. Číslo máš v peněžence. Pořád to strašné ticho. Začínám být hrozně neklidná. Třepou se mi ruce strachem. Ale z čeho?
Za pár chvil zvoní můj mobil. Jsi to ty? Nějaké číslo, možná od tvého kolegy. Hned jsem to vzala. Ozval se zvláštní mužský hlas: „Promiňte, že vás takhle v časných ranních hodinách rušíme. Ale máme pro vás špatné zprávy.“ Co, vůbec jsem nechápala, co po mě chce. „Váš muž měl autonehodu. Je mi líto, na místě zemřel, už mu nebylo pomoci.“ Mobil mi spadl z ruky. Omdlela jsem. Po pár minutách jsem se probrala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Neusla jsem. Jak to tady bez tebe zvládnu? Nikdy na tebe nezapomenu.
alejkum