V čem tkví tvá síla,
osude,
v čem ty sílíš
a kdy tě ubude,
je to prý osud,
lidi často říkají,
dávají mu vinu
a vůbec se tím netají,
co ale je opravdu
napsáno ve hvězdách,
co nosíme v našich hlavách,
myšlenky sílí,
když osud zůstává stranou,
proč ti dva lidé
nezůstali ve dvou,
proč stařík nad hrobem
žije přesto dál,
přece by mu
osud nelhal,
proč malé dítě
zasaženo temnou chorobou,
umírá tak mladé,
je to samo sebou?
Osude,
ptám se tě tedy
znova a zas,
kdo má teď pravdu,
kdo z nás,
nevím, či v tebe
věřit bych měl,
kolik jsi už pohřbil
bezdušných těl,
bezdušných proto,
že duše uletěly,
samy v osud totiž uvěřily,
říkaly,
vždyť to tak musí být,
je to osud,
tak musíme shnít.
Osude,
ptám se tě naposled,
když snažím se koukat
na svět přes krasohled,
růžové brýle chtěl
na chvíli mít,
ve štěstí a lásce začít žít,
ta touha je velká,
změnit svět,
nevadí,
nemusí to být hned,
já počkám,
třeba i deset let,
dní to nespočet,
mrzí mě, osude,
že neukážeš pravou tvář,
jsi puritán, šarlatán, lhář,
s lidskými dušemi obchodník,
můj, ne všech, protivník,
osude, nehraj si,
že jsi bůh,
zkoušíš jen lidi,
hmm, jsi dobrodruh,
leč bojovat s tebou
budu do posledních sil,
budu prosit hvězdy,
abych zvítězil,
a jednou nastane klid,
i začne jásat všechen lid,
osud už nebude jim
zaslepovat mysl,
každého život má smysl,
smysl žít a bojovat,
lásku druhému bližnímu dávat,
v dvojici stát,
třeba v dešti, se milovat,
udělat bláznovství,
být sám sebou,
jen ti dva, oni ve dvou,
dva těla, leč jedna duše,
radosti, štěstí,
lásky plná nůše,
kterou si dali sami vzájemně,
pěstují ji v sobě dnes a denně,
protože nevěří v osud,
ale ve víru svou,
s láskou jsou si oporou…
Milan Zakřevský