Je tomu již dávno, kdy se mi naposledy zdálo mé rodné městečko Levnil tak poklidné a krásné a kdy jsem se v něm cítila tak skvěle jako dnes.
Tenkrát totiž, když mě osud svým počínáním přinutil odtud odjet, mi bylo teprve patnáct let a doufala jsem, že se sem už nikdy nebudu muset vrátit a po čase se mi povede zapomenout na svou minulost – jak bláhové si to myslet. Avšak abych řekla pravdu, za ty čtyři roky, co jsem se tady ani jednou jedinkrát neobjevila, se mi to na pár kraťoučkých chvil snad i podařilo. Ale vždycky se pak stalo něco, co mi mé vzpomínky oživilo.
A nyní po dlouhé době opět stojím na prahu domu, v němž jsem vyrostla a dodávám si odvahu vstoupit dovnitř. Chvíli v sobě sbírám sílu, zavírám oči a vstupuji dovnitř. Náhle mě obklopil chlad, úzkost a navíc i pach dlouho nevětraného starého domu. Blíží se sice konec dubna a venku je teplo, jaké bývá obvykle počátkem června, ale dům jakoby ho odmítal propustit. Náhle si však uvědomuji, že to, co cítím není jen chlad v domě, ale je to způsobeno i mými vzpomínkami, ze kterých mi i nyní běhá mráz po zádech a začínám mít z něčeho podivný pocit. Mám chuť odsud rychle odejít. Přesto ale díky své silné vůli zůstávám a mířím rovnou do obývacího pokoje, kde všechno vypadalo stále stejně jako tenkrát. Ovšem s tím rozdílem, že veškeré věci, stejně jako v ostatních pokojích, obalila silná vrstva prachu a všude kolem visely pavučiny.
Chvíli jsem nehybně stála a rozhlížela se tady, ale pak mi pohled spočinul přímo na zarámované fotografii vedle pohovky. Byla tak pokryta prachem, že nebylo poznat, co na ní je. Ale já si to stále moc dobře pamatovala.
Pomalým, rozvážným krokem jsem se blížila k ní, zvedla jsem ji a odfoukla z ní prach. Jenomže to jsem neměla dělat! Ihned jsem spatřila prázdninovou fotografii své rodiny – tenkrát ještě tak šťastné rodiny – a vzpomínky se mi rychle začaly prodírat na povrch. Nedokázala jsem je zastavit. Už jsem ani neměla sílu je potlačovat. Proto jsem shodila původně bílé zaprášené prostěradlo z nejbližšího křesla, těžce jsem do něj dopadla a nechala se plně ovládnou svými vzpomínkami. Dokázala jsem se vrátit až do doby, kdy to všechno začalo. Do doby, kdy se mi zhroutil svět.
Ten den se mi zdál jako každý jiný. Celý jsem ho strávila se svým přítelem. Jenomže pak se vrátili mí rodiče. Bylo již pozdě v noci, a tak Petr musel jít domů. Otec se nabídl, že jej odveze a při té příležitosti se ještě s mámou zastaví v kině. Kdybych však jen tušila, co se stane, nikdy bych to nedovolila – měli totiž nehodu a všichni zahynuli. Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala. Teprve až s návratem mého kamaráda Lukáše, který mě zavedl do své sekty a slíbil, mi, že mi je pomůže oživit, se mi opět vrátila chuť do života.
To jsem však v zaslepení nevěděla, že odtud již není návratu. Takže když jsem postupem času zjistila, co se chystám udělat a jaký ve skutečnosti Lukáš je, nechtěla jsem ho už v životě vidět. Nedovolil mi odejít. Pokusil se mě zabít a se mnou i zbytek mé rodiny. A nebýt policistů, kteří mě v poslední chvíli zachránili, už bych tady také nebyla...