Dneska je u Babočků nějak rušno. Starý pán křičí na dceru, že si dost nehlídá vlastního manžela. Julie zase pisklavým hlasem přerušovaným vzlyky vyčítá Karlovi že je to hrozný sukničkář a že to tentokrát vážně přehnal s těmi dámskými kalhotkami v kapse u saka. No jo, Kája si včera si fakt užil…, slyšela jsem jak přišel kolem třetí ráno a dupal v kuchyni přímo nad mou hlavou. Asi parádně vyhládlo. Divím se že na to holka nepřišla už dávno. Zahýbal jí ještě než se vzali, ale tenkrát ho ještě dokázala udržet vnadnými ženskými tvary…, klenutá, hezká prsa, větší, ale přesto přitažlivý zadek..., no prostě všechno, co se chlapům libí. Jenže teď, když mu porodila dcerku, hezounkou, baculatou, která jí vzala všechnu krásu, kromě velkých mandlových očí, a upřímně, tím si chlapa doma asi těžko udrží. Chudák Julča, zase jedna, která očima zaslepenýma láskou a vášní neviděla, že se její drahý otáčí za každou sukní. Doufám, že to zvládne aspoň teď a dá mu co mu patří…,pěkný kopanec a hezky s rozběhem *…..
A hele, támhle naproti pláče malý Tomášek. Rostou mu první zoubky, máma si s ním užije. Každou noc pláče, někdy i šest až sedmkrát. Zmražené gumové hračky moc nepomáhají, někdy ho vezmu a jdu s ním na procházku. Jediné, při čem zapomene na všechnu bolest, jsou motorky. Ten malý prcek zmlkne i při nejnáruživějším pláči, jakmile kolem profrčí nějaký silný stroj… No, absurdní je, že se mu táta zabil na motorce týden po tom, co se Tomášek narodil. Napálil to ve dvoustovce do červené škodovky. Ten den svět přišel nejmíň o dva silné a hezké chlapy, otce a manžely. No, život je pes, to přece každý ví…
No páni, co to vidím…Filip už zase sedí v okně a brnká na kytaru. Kdyby tak věděl, že ho miluju. On je takový můj tajný idol. Už se známe nějaký čas a já se do něho zamilovala, hned po tom, co jsem viděla, jak se mě zastal před úplně hloupýma klukama, co mě chtěli ponížit. Je hrdý a zdravě sebevědomý. Upřímný a plný ideálů. A nejlepší je, že nesedí doma na zadku a nevzdychá, jak se mu nedaří, ale jedná. Akčně, impulzivně a jindy zase moudře a uváženě. Člověk nikdy neví, co od něho může čekat a to je něco, co mě hrozně rajcuje. Věří v Boha, ale nečeká až Bůh za něj vyřeší a vybojuje bitvy co musí zvládnout sám. A navíc to je muzikant a pro muzikanty já mám obzvlášť slabost. To, že je to ten nejhezčí kluk, kterého jsem zatím potkala, to je hádám v této chvíli vedlejší* Ale dneska je Filip nějaký smutný... Sedí a hraje tiše, ale naléhavě nějakou neznámou smutnou melodii. Zvednu telefon a už to vyzvání..., ale nezvedá to, asi má vypnuté zvonění. Snažím se ještě chvíli, pak zkusím telepatii, ale když to nezabírá, nechám ho hrát a zeptám se ho zítra co ho trápí. Zítra..no jo..pozval mě na rande, doufám že to bude fajn.
O dva patra nade mnou se zase někdo hádá..Je to každou chvíli…...
A v křoví se mrouská kočka, naříká jako malé dítě, člověku to drásá nervy…..
Desítky, stovky, tisíce příběhů, smutků, radostí i slz. Tolik je toho tady v kruhu několika starých panelových domů. Bydlím tady už rok. Ve velkém, hlavním městě a našla jsem di svůj kout. Kout ve kterém můžu přemýšlet, vzpomínat, tesknit. Tam cítím vůni květin i stromů. Cítím vláhu deště. Slyším spoustu hlasů a zvuků a slyším i vlastní myšlenky. Jak vzácné je to tady v Praze. Tím koutem je obyčejný balkon…součást bytu který zapadá jako kousek puzzle do celkového obrazu domů, točících kruh. Čtyři domy a jeden kostel a mezi nimi dvorek s velmi zanedbanou zahradou. Stromy, růže, lesní jahody, lilie, hroznové víno a všelijak plevel.., ale pro mě je to kousek klidu v hektickém městě, můj kousek pokoje. Hledejte ho taky. Kdekoli budete, kamkoli půjdete, ten kout, kde slyšíte myšlenky i každý úder vlastního srdce. Hledejte ho a možná najdete mnohem víc než doufáte.