Proč? Proč se ptáš? Pro radost, prostě jen tak…někdy jen tak, někdy proto, protože to pomáhá. S čím? Sama nevím. Vždy, když se potřebuji někomu svěřit a nikdo se mnou není, vždy když jsem sama v nostalgickém rozpoložení, svěřím se papíru. Někdy mu povím tajemství. Jindy jen hlouposti a někdy si papír povídá se mnou. Zní to divně, že? Papír si se mnou povídá… Ale je to tak, někdy sednu k počítači a jen tak hýbu prsty, dotýkám se klávesnice, na nic nemyslím a jen koukám, co z toho vzejde. Je to dost zajímavé, zkus to taky.
Nemohla jsem usnout. Byla noc před zkouškou, bylo to snad tím? Lehla jsem si do postele, pořádně se zachumlala a koukala na drama odehrávající se na televizní obrazovce. Hlavní postavou bylo mladé děvče trpící leukemií. Aby matka a otec své děvčátko zachránili, rozhodli se mu udělat sestřičku, jejíž funkcí bylo darovat své starší sestře cokoli a kdykoli. Mladší dcerka se jmenovala Janne a od útlého věku trávila čas po různých nemocnicích, když sestra potřebovala darovat granulocyty, kostní dřeň a orgány, které jí selhávaly. Janne byla dárcovské dítě.
Příběh se mě velmi dotkl, přišel mi tak neskutečný, a nemožný, tím uvěřit, že se na světě dějí věci, o kterých čtu jen v novinách nebo slyším ani nevím odkud. Vím, že spousta věcí v něm třeba skutečnosti možná neodpovídala a že film je svým způsobem jen snaživá fikce reality, přesto mě donutil zamyslet se.
Že existuje opravdová bolest, za kterou můžu děkovat Bohu, že mi ji nedal poznat. Nepovažuji se za člověka, který se ráno probudí s úsměvem na tváři a myšlenkou, že dnešní den bude perfektní, protože každý den má být perfektní. Ne, to nejsem já, já jsem snílek, bláhová a často smutná holka zaobírající se všemožnými hloupostmi a lámající si hlavu všemožnými starostmi nestarostmi, na které navíc často nalepuji štítky s nápisem NEZVLADATELNÝ. Nezvladatelný? Takový problém měla hlavní hrdinka filmu, umírala. Se mnou nic není, jsem zdravá, prý celkem hezká, mám skvělou rodinu a zázemí a právě teď se za sebe stydím. Stydím se za pocity, které někdy mám a mám výčitky, že nemám právo je mít. Je to hloupé, tohle ve mně zanechal film… PROČ JSEM SI TO NEUVĚDOMILA SAMA? Proč někdy potřebujeme vidět něco na vlastní oči a pak teprve pochopit…, třeba díky filmu. A tak píšu, jen tak píšu, svěřuji papíru, myšlenky co nechápu, snad mi je černá písmenka na bílém podkladu pomohou rozluštit…
Merkury