Podává Ti květiny a ty skoro nedýcháš. Je to jakoby se čas zastavil u paní chvilky na dýchánek a ty jsi byl jen takovým nestranným pozorovatelem, který nikoho nezajímá a přece právě pro něj na míru je ten moment upředený. Dech se ti tak zatajil, že jej nemůžeš polapit a začíná to vypadat, že dokážeš žít z nádechu jen toho času, který tu ovšem není. Žiješ z té chvilky a umíráš její silou. Visíš někde u konce tenkého vlásku, který rozděluje skutečnosti na opravdové a vysněné. Nejspíše brzy spadneš do říše snění a myšlenek, ale držíš se obdivuhodně pevně. Už ji skoro držíš v ruce, ale ještě je to spíše její ruka, jež se vine kolem jemných trnů tvářících se nesmírně nebezpečně, přestože jim to moc nejde.
V jejích očích by se ztratil snad každý, na to jsou nekompromisně zkušené a snoubíce se se svým skutečným stářím představují studánku lásky, důvěry v dobré, i vědomosti o zlém. Ta jedinečná chvíle předávání naděje se zračí v nepatrném, ale jaksi dlouhém potřesení rukou. Tam člověk spatří moudrost v jejích očích a jistou opravdovost. Nemusela by ani nic říkat. Všechno je to vidět. Víš, že každé slovo, jakkoli otřepané, je vytrženo z její upřímné víry v budoucí přízeň boží a pevně sleduješ každý nepatrný pohyb jejích úst. Jak silné, toto prarodičovské vyznání. A přec jen přáním k svátku. Přáním. Je to malá modlitba, prosba za milovaného. Je to přání. A květina či lehký stisk ruky beze slov stačí. Stačí k tomu, abys nahlédl do utajených proseb patřících tobě.