Z povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky". Kolikrát si ještě nepřiznáme, že máme někoho rádi? Můžeme si to vůbec dovolit?

S tebou jsem se cítila úplně jinak. Poprvé, co jsem tě viděla s ním, byl si takový zakřiknutý slušňáček, pořád ses jenom usmíval a já byla ráda, že mám nového kamaráda v nové škole, kde jsem nikoho neznala. Pamatuju si, že kdykoli sis se mnou povídal, tak zvláštně ses culil a byla to právě ona, co mě ponoukala a našeptávala, že se ti líbím. Nu co, můžu se ti líbit jako kamarádka, říkala jsem si. Chovala jsem se odtažitě, ale zároveň jsem se ptala na nejrůznější osobní věci, chytala jsem tě za ruku v domnění, že to, po čem ty toužíš ti vyčtu z dlaně. Teď už tě chytat za ruku nemůžu, nenecháš se a vyhýbáš se mi. Tys mi dával každodenní radost, vždycky, když jsi ke mně přišel a jen tak letmo jsi mě pohladil, ona se stále culila, já jsem se culila a ty ses culil. Pamatuju si, jak jsme snědli, vlastně ty jsi snědl, celý ten pytel gumových medvídků a druhý den sis stěžoval, jak ses jich přejedl, jak jsme se spolu procházeli Prahou, jak jsi mi vyprávěl, když ti nebylo dobře. Byla jsem nešťastná, protože ty jsi byl nešťastný. Jakoby se po té poslední události, co jsme si povídali, obrátil list a ty ses mi začal vzdalovat. Tak jsem to přece nechtěla, nechtěla jsem ti nijak ublížit, mám tě pořád ráda…Dny ubíhaly, měsíce ubíhaly…Kdybych mohla mít jedno přání, přála bych si, ať mi odpustíš to, co mi zazlíváš. Ať spolu zase jdeme ven jen tak a povídáme si o možném i nemožném, ať si zase koupíme ty gumové bonbony a sníme jich tolik, že druhý den nám bude neuvěřitelně špatně, ať se zase sejdeme na jeho oslavě a já, až mě zase obejmeš, ti povím tajemství své duše… Snad se zase někdy naše cesty protnou…Jako tenkrát. Mohlo to být docela fajn. Kdyby to bývalo vyšlo. Už je to moc dávno…