Pravděpodobně nebudu schopna vám s jistotou říct, jak tento příběh začal. Myslím, že to bylo něco ve smyslu… „Normálně teď čtu jednu knihu, a je to úplně drsné.“ A s tím mi začne moje kamarádka vyprávět, co všechno se tam zatím dočetla. Při venčení psů je to velice vítané rozptýlení, které mě vábí příslibem dalšího kousku do mé čtenářské sbírky. Než začnu s něčím další, chtěla bych uvést, že jsem trochu vybíravý čtenář. Držím se své určité vyšlapané cestičky a jen zřídka vybočím. Pokud se rozhodnu opustiti tzv. osvědčenou pěšinku, cítím jakési vnitřní napětí, něco co věští, že stejně nebudu spokojena a že jsem odbíhat neměla.
Ale při popisování scén, které mi velmi realisticky vyprávěla má kamarádka, jsem hrozně nedočkavě začala číst. Číst román od nějakého autora, jehož jméno neznám ani teď. Musela jsem se dokonce znovu otázat na název té knihy. Jen co jsem jí měla v ruce…příběh mě už nepustil. Bylo to velice zajímavé. Jak to ale ze svého hlediska popsat? Jaký dojem to na mě udělalo?
První díl byl plný šedi…padesát odstínů, které jsem chtěla odhalit. Tyto odstíny byla zahalené do dalšího oblaku. Prostého, velice důkladně popsaného sexu. Sex byl všude. Dívka, která nemá zhola žádné zkušenosti, podepisuje úmluvu o mlčenlivost a zamiluje se do…jak to jen říct…velice dominantního muže. Což je ve zkratce obsah celé knihy.
I když má první díl něco přes 620 stran, máte pocit, že děj probíhá během pár dní. Vyskytují se zde i pasáže, kdy autor přímo projektuje emaily, které si mezi sebou hrdinové posílají. Tyto části se mi líbily nejvíce, protože poukazují na zjevnou skutečnost, která je snad až příliš blízká reálné společnosti. Tato skutečnost je taková, že lidé jsou v dnešní době mnohem otevřenější přes jiné komunikační prostředky než je rozhovor tváří v tvář. I hrdinka v knize tedy nabývá odvahy či snad výřečnosti právě v těchto emailech, a tak se konečně dozvídáme, co přesně hrdinka cítí a jak to s ní doopravdy je. A těšíme se z toho, že to konečně hrdinovi řekla.
První díl této trilogie končí, jak jinak než úplným zvratem. Co jiného vám zbývá než se vrhnout co nejdříve na druhý díl. Ten nese název padesát odstínů temna. Opravdu se mi tmělo před očima, když jsem druhý díl četla. Ale nebylo to ani vzteky ani nadšením. Spíše nudou. A to temno bylo podstatnou částí knihy. Jak to temno popsat? Asi takhle. Už toho sexu bylo prostě moc. Nechci být za nějakou puritánku, ale toho sexu tam opravdu už bylo moc. Dokonce jsem se přistihla, že dané pasáže, kde se souložilo, jsem jednoduše přeskakovala. V prvním díle se mi to nestávalo, četla jsem pozorně každé slovo, častokrát jsem se smála a možná vícekrát jsem kroutila hlavou. Ale v druhém díle, jsem prostě měla temno. Chvíle, když už to na hrdiny zase šlo, jsem si jenom povzdechla a na stránce, očima vyhledávala už jen přímou řeč. V žádném případě to nebylo tím, že by mě to znechucovalo, to vůbec ne. Ale bylo toho prostě příliš. Po konzultaci s kamarádkou jsme se shodli na tom, že toho sexu mohlo být míň, ale příběh je to silný.
Události mají náramně rychlý spád, takže se určitě nebudete nudit. Kolikrát budete závidět nebo se bouřit. Jedinou trochu větší výtkou je opravdu fakt, že hrdinové si věnují pozornost asi tak pětkrát denně a toto pětkrát je pečlivě popisováno do detailů. Takže pokud si to vynásobíte dny, které v knize utečou jako voda, pak se vám udělá trochu temno…
Ale i přesto všechno - netrpělivé vyčkávám na třetí díl…padesát odstínů…kdo ví, čeho to bude tentokrát.