Bylo ráno. Vzbudila se a poslouchala tikot hodin, vlastní dech. Špatný sen ji do dne probudil, a to již velmi brzy- o půl šesté se natáhla ke stolu pro tužku. Začala. Tyto řádky patří jí a ona je psala pro něj. Nebo pro ni..?
Tužka se kroutila po papíře jakoby vesele a bez zábran, ale ona v sobě cítila sevření. Zvláštní bolestný pocit v duši, který ale nepronikal až na tělo. Strach. Škubal s ní každým okamžikem, kdy zaslechla jakýkoli zvuk, šramocení, záchvěv. Nedokázala z myšlenek vymazat obraz temné postavy. Podle ní a jejích idejí se musí skrývat kdekoli v domě. Kdekoli. Proto nechtěla setkání s vlastním strachem nechat náhodě... Pokud se v noci probudila a moč ji tlačila na podbřišek, dlouhou chvíli se snažila usnout, ale tlak ji nakonec vždy překonal. Pozvedla jednu nožku a trvalo skoro věčnost, než jí dovolila dotknout se studené podlahy. Nevěřila ani vteřinku, že v domě není nikdo cizí.
Kráčí chodbou. Podlaha se zmítá pod jejími vlastními šlépějemi, ale ona tomu nedůvěřuje. Při skřípavých zvucích jí myšlenka létá z koutku hlavy do protilehlého a cestou se srazí a jinými, ještě děsivějšími kolegyněmi. Ani ony si ale neví rady a náhlým chaosem. Šílenství se jí rozlévá pod kůží, když zjistí o zavřených dveřích na toaletu. Neuvěřili byste té síle. Síle její vlastní vůle, díky níž s polozavřenými víčky otevírá vrzající vchod. Stojí na pokraji řeky Šílenství a rozhoduje se, zda skočí. Buď se utopí. Anebo zblázní. Skočila a už trůní na toaletní míse. Pod klínem jí cáká moč. Mrcha, která jí přinutila takto pokoušet vlastní výdrž a překonávat sebe sama. Zvuk. Praskavý, tichý, zdaleka. Zvuk. Naprosto podobný tomu, jež se jí do uší vrýval ještě před minutami. Zvuk skřípějící podlahy. Slyšet je vždy… při jakýchkoli krocích. Ať už působí hladce, pevně, či nepozorně. Ať už pocházejí od kohokoli. A ona již tušila, že na ní čeká. Stojí na chodbě, možná přede dveřmi, možná už se skryla v rohu. Ale strach, s nímž otevírala toto ráno dveře toaletní místnosti, z ní sršel tak silně, že jeho jiskry mohly zapálit dřevěnou podlahu. Prkna byla ale tak chladná, jakoby přebírala chlad z rukou zesnulých. Zajisté tam někde stála. Černá postava… proto se rozhlížela.
Pocit, co ji ale náhle přepadl, se nadal vydržet. Neváhala již ani chvilku, odrazila se z pravé nohy a hlasitě doběhla do svého pokoje. Pustila dřevěné dveře k pantům. Očima zbrkle zkontrolovala místnost, usedla na postel a… natáhla se ke stolu pro tužku. Začala. Začala psát, jinak by jí válka myšlenek rozprášila zbytek rozumných názorů.
Když ale skončila, v hlavě nepociťovala pevnost ucelených idejí, nýbrž jakousi jemnost vroucího prachu.