Sklopená hlava. Ticho. Mlaskání staré paní, která seděla naproti na židli. „Jakou pohádku chceš slyšet? Kterou máš nejraději?“ Dívala jsem se na stěnu. Žena listovala v několika knihách. Po očku jsem ji sledovala, ale přitom jsem dělala, že ji nevnímám. Zírala jsem na díru ve stěně. Udělalo to asi nějaké děcko, které tady bydlelo přede mnou. Na stěnách byly samé prohlubně a škrábance, občas tužkou nakreslený obrázek. Paní se nemohla rozhodnout jakou pohádku vybrat. Sama měla nejraději Červenou Karkulku, ale věděla, že některým dětem se nelíbí. Jednou ji četla malé holčičce, která se rozplakala, když slyšela, že vlk sežral babičku. Už ji pak nemohla přesvědčit, že pohádka dobře dopadne. Dívenka plakala a plakala, nakonec se schovala pod postelí a vylezla až za tři hodiny, když jí slibovali čokoládu.
„Jakou pohádku ti četla maminka nejčastěji?“ zkusila to znovu. Musela jsem jí odpovědět. Byla by to drzost pořád jen koukat na stěnu a mlčet. „Žádnou mi nečetla. Neměli jsme doma pohádky. Ani tetičky a pánové, kteří mě nosili domů, mi nečetli.“ Její zorničky se rozšířily překvapením. Polkla. Upravila si sukni, i když na ní nebyla chybička. „To nechápu. Proč tě nosili domů? A jací pánové?“ Přisunula si židli blíž a stále na klíně překládala několik knih. Tu velkou červenou dávala pořád nahoru na hromadu a pak na ni zas položila jinou knihu. Pořád dokola. Chtěla jsem říct, ať přečte všechny, protože mě nikdy nikdo pohádky nečetl. Pozorovala jsem každý její pohyb. Netrpělivě čekala na odpověď. „Chodila jsem s maminkou za tetami do hospod. A když jsem tam usnula a pak jsme se vraceli pozdě v noci, tak mě domů nosili i nějací pánové.“ řekla jsem jí. Hodně lidí se mě ptalo, co jsme s maminkou dělaly a kam jsme chodily a kdo nás navštěvoval. Všem jsem to vyprávěla a dívala se na jejich překvapené obličeje, na jejich nervózní lámání prstů a upravování vlasů. Všichni pak měli lítost v očích a hladili mě po hlavě. Říkali, že jsem hodná holčička, a přitom mě vůbec neznali.
Stará žena si instinktivně položila ruku na hruď. Jako bych slyšela výkřik Panebože!, ale z jejích úst nevyšel. Jen její oči měly vyděšený výraz. „To tě maminka tahala každý den po hospodách? A co jste jedli přes den? Dávala ti jíst? A koupala tě?“ Hladila mi starostlivě peřinu a tvářila se jako utrpení boží. Když za námi chodila teta Věrka, mamčina kamarádka, tak ta pořád opakovala, že máma se tváří jako utrpení boží a přitom jí každý chlap leží u nohou. Mně se ta slova moc líbila. Utrpení boží. Opakujte si to v posteli hodinu před spaním a uvidíte, že se do těch slov zamilujete jako já.
„Jedly jsme, kde se dalo. Doma moc máma nevařila. Jenom párky mi ohřívala, když je nějaká teta přinesla. Maminka mi kupovala polívky v hospodách a večer mi pak dávala nutellu. Občas jsem se koupala. Když jsem byla větší, myla jsem se sama. Ale já to moc nemám ráda. Nesmrdím, tak se mýt nemusím.“ Cítila jsem se tak trochu uražená. Ta paní si asi o mně myslí, že jsem nějaká špinavá holka. Ale to vůbec není pravda. Jenom se moc nekoupu. Někteří se myjí každý den, to já ne, ale nejsem jako někteří lidi tam venku na ulici, kteří strašně smrdí a jsou celí špinaví a žebrají na nádraží.
„To je hrozné. Tak já ti něco přečtu, jo? Ať se ti dobře usíná.“ usmála se. Otevřela nakonec tu velkou červenou knihu a řekla, že to bude o jedné holčičce, která neposlechla maminčiny rady, a to se jí vymstilo. Myslela jsem si, že mi přečte něco hezkého, ale když řekla, že je to o neposlušné holce, začínala jsem mít pocit, že to vztahuje ke mně, že já jsem ta zlobivá. Já za to nemůžu, že maminku zavřeli do vězení a mě dali tady do toho domova. Jsou tady hodné paní a děti tady jsou klidní a tišší. Potkávala jsem úplně jiné děti. Zlobivé, hlučné, protivné, hádavé a takové, kteří se pořád prali. Občas k nám chodily tety i se svými dětmi a ti byli právě takoví. Já jsem si s nimi nerozuměla. Ale neposlušná nejsem. Té paní jsem neřekla, že takovou pohádku nechci. Měla jsem strach, že by mi potom už nepřečetla nikdy žádnou pohádku. A já jsem strašně chtěla slyšet pohádku, kterou vypráví někdo jenom mě. Kterou někdo čte jenom mě. A ne proto, že musí, ale že chce. Přikryla jsem se až pod bradu dekou a poslouchala. A ta pohádka o Karkulce byla nakonec pěkná. Všechno totiž dobře dopadlo.