U keře rozkvetlých růží
bojím se, že se bodnu,
mnohdy raději jako květina vadnu,
přitom jdu oddaně
na trh se svou kůží.

Možná by nikdo neřek‘,
jak to bolí,
když lidi jsou falešní
a upřímnost cizí.

Dříve jsem myslela,
že spravedlnost nevymizí,
jenže co je tu na světě ryzí?
Stále jsme jenom lidmi,
ach, jak je člověk bídný,
když myslí jen na sebe.

Chtěla jsem vždycky kvést
a stát se orchidejí,
jsem ale jen polní květ
a všichni se mi smějí.

Stále kvetu a odkvétám,
v nelibosti vadnu,
procházím se i utíkám,
raduji se i chřadnu.

Začínám být ráda
za to, co jsem,
žiju, umírám, nocí i dnem,
kvetu polním květem
a spásají mne ovce,
říká se to lehce,
ale já jsem rebelem.

Už nezávidím těm,
co se mi smějí,
přešla mě chuť stát se orchidejí,
ač mě to tolik lákalo,
je lepší přeci mít málo
a skromnost je můj diamant.