Z povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky". U nás to, vážení, chodí takhle. A jak u vás? A je vůbec možné existovat dnes jako normální rodina?

Přišla domů asi tak po dvanáctý. Neměla jsem chuť ji ani vidět. Klidně si mohla zůstat u něj. Živil jí, spal s ní, tak co. Co chceš, vyjela jsem na ní. Poslední z prášků na nervy, uvědomila jsem si, když jsem zapíjela průhlednou tobolku vodou. Mám tady jenom nějaký věci. Poslední věci. Zdůraznila a pohodila hnědou ofinou. Nikdy nebyl na brunety. Znala jsem ho. Znala jsem ho přes třicet let. Co tě jako žere? Podívala se mi zpříma do tváře. Teprve teď jsem si uvědomila, že už zdaleka nejsem jako ona. To že máš poměr se svým tátou, zařvala jsem. To, že s ním čekáš dítě. To, že jsi moje dcera! Napřímila se. Tohle jsem kojila, tomuhle jsem měnila plíny, chodila plácat bábovičky a teď mi ji vzal. Ona mi ho vzala. Tak tyhle bochánky teď přijdou mužskejm dobrý. Na tyhle bochánky jsme před pěti lety poprvý kupovala podprsenku. Spí s ním. Spí s ním každou noc, mezitím, co já spím se vzpomínkama. Válejí se všude. Jako rozházené plenky. Mám s ním poměr, řekla mi. Řekl mi to taky. Mám s tvojí dcerou poměr. Utekl mi z domu za jinou, za mladší, za svojí malou …holčičkou.

To jsou dneska poměry...