Noc za okny a já myslím na Tebe..
Kde asi teď jsi? Co se Ti honí hlavou... Kam Tě vedou Tvé cesty... Ach, můj Poutníčku, jak je to dávno... A já Tě za zavřenýma očima vidím, jak by to bylo včera. Jako bys právě teď stál u mě. Vidím Tvé oči a z Tvého pohledu mě mrazí i spaluje zároveň... Usmíváš se tak, jak to umíš jen Ty a mě ten úsměv hladí i bolí, protože mi připomíná tolik věcí... Jak jen je to dávno... Jak jen je to blízko... Tak živé, tak čerstvé.
Má duše je stále blízko té Tvojí. Má duše Tě cítí a šeptá k Tobě, když má ústa nemohou. Ve svých vzpomínkách Tě znovu vídám. Jak Ti jiskřily oči světlem ohně, jak Ti jeho plameny tančily v dlouhých vlasech... Vzpomínám na svou touhu Tě po nich hladit a znovu cítím hlubokou bolest. Bezmoc. Mé návštěvy tam u vás v horách vždy bývaly plné nepopsatelně nádherných chvil a strašné bolesti zároveň... Lásky a hluboké bezmoci, která mě zbavovala mého světla...
A teď se mi za okny honí stíny a já ve svých vzpomínkách znovu vidím, slyším a cítím... Mluvívám s Tebou beze slov a vidím, jak mi svýma očima odpovídáš. Jak jen mi ty naše chvíle, kdy jsme spolu mluvili očima, chybí.
Cítím Tvou vůni a stejně jako tehdy i teď se mi z ní rozbuší srdce. Stává se mi, že ke mě toulavý vítr donese záchvěv známé vůně. Dech se mi vždycky zadrhne a já ztuhnu na místě. Rozšířenýma očima se rozhlížím okolo a duše mě rozbolí, protože tu vůni dobře znám. To Tys takhle voníval, můj Poutníčku.
Nemohu si pomoct.
Mhouřím oči a vidím Tvůj úsměv... Nikdy na něj nezapomenu.
Znovu slyším Tvůj hlas a chvěje se mi z toho duše. Můj Poutníčku. Můj Anam Cara. Lidé nepochopí... Ale já Tě vždy budu milovat.
Naše životy jsou, jaké jsou... Je nám dáno jen málo chvil spolu, ale takové to je.. Ani špatné ani dobré.. Prostě jen, takové jaké to je, jaké to má být... Máš pravdu, cesty poutníků jsou dané.. A nikdo z nás se nemůže vrátit.. Je jen jedna cesta. Přijmout to, kým jsme a jít dál po své cestě.... Světlem i tmou... Lesy i horami.. Životem i smrtí... Věčností.
Tak daleko a přece tak blízko..
A tam na druhém břehu Ti vždy podám svou ruku... Tam na druhém břehu se Ti se smíchem rozběhnu vstříc a padnu Ti do náruče. Rozložím svůj plášť do trávy, obejmu Tě a vezmu Tvou hlavu do klína.
Tam na druhém břehu, kde Stromy mluví, budu vždycky Tvoje. Teď i za třicet let.
S divokýma vlčíma očima i s pohledem polekané víly....V životě i ve smrti.
Není třeba slov lidí.. Ty víš a já také.
Iníon an Tír