Běž si najít pořádnou práci! řekl mi starší pán, s nímž jsem právě telefonovala a snažila se mu představit produkt zemního plynu jedné firmy. Na chvíli ve mně zatrnulo. Měl pravdu, není to žádná pořádná práce, což moc dobře vím. Nikdy jsem tohle dělat nechtěla, sama nesnáším situace, kdy mi volají různí lidé ohledně všelijakých pseudovýhodných nabídek. Nemám to ráda a sama to dělám. Po celé čtyři nekonečné měsíce, které jsem marně strávila v evidenci Úřadu práce, mi nebyla nabídnuta žádná pracovní příležitost. Ze své optimistické iniciativy jsem rozeslala více jak sto mailů s životopisem a nedopadlo to nijak valně. Respektive nijak. Z větší části mi nebylo vůbec odpovězeno, když už se někdo obtěžoval s odpovědí, pak teda rozhodně nespěchal, protože odpovědi mi přicházely i za tři čtyři týdny a byly vždycky záporné. Absolvovala jsem i několik pohovorů a výběrových řízení, ale buď vybrali lepšího kandidáta, nebo mě sami dostatečně odradili od nápadu jít pracovat k nim. Každopádně když jsem hned při prvním ranním telefonátu slyšela od pána, že nemám otravovat slušné lidi, že si mám zajít na úřad práce, ať mi dají pořádnou práci, připadala jsem si v tu chvíli jako peroxidová blondýna u Billy v Českém Těšíně! Měla jsem chuť zavěsit, vypnout počítač a odejít. A nikdy se nevrátit. Chtěla jsem zavěsit také dřív, než pána postihne infarkt, protože výška jeho hlasu a tempo jeho řeči se začalo nebezpečně zvyšovat. Dokonce i špatně dýchal, což šlo taky moc dobře slyšet. Aniž bych já po dalších třicet vteřin hovoru cokoli řekla, pán se stačil tak rozohnit, až přešel od rad, co mám a nemám dělat, k nadávkám. Jeho poslední hláška zněla: Já tě zabiju sekerou, ty bestie! Rozumíš? Sekerou! To už jsem zavěsila. Možná pána poté opravdu postihl infarkt. Možná zemřel a nikdo o tom dlouho nevěděl. Rozhodně se vytočil sám, já jsem se akorát tak stačila představit, pak už mě postarší pán (jak jsem vytipovala podle hlasu) nepustil ke slovu. V jiných hovorech jsem se o sobě dozvěděla, že jsem kuplířka, kočenka, která nemá volat na manželovo mobilní telefonní číslo a v jednom případě že jsem i coura, s kterou si manžel zřejmě tajně vykládá v koupelně. Po všech těchto osloveních mi tato práce leze čím dál víc krkem. Každé ráno, kdy jedu vlakem do Ostravy, se mi svírá žaludek a rozhodně to není cestováním vlakem! A když se za tmy vracím vlakem zase domů, proklínám své rozhodnutí studovat český jazyk, což je obor pro všechny zřejmě až moc exkluzivní a specifický, čili k ničemu. Kdybych bývala byla vystudovala chemii, fyziku, medicínu, práva, pedagogiku…cokoli jiného, tak už mám práci v oboru a určitě lépe placenou. Ale protože jsem to neudělala, zbývá mi akorát tak trávit pět dní v jedné místnosti s osmi dalšími lidmi překřikujícími se navzájem. A čekat, že výplaty nebudou mít měsíční zpoždění, jak jsem slyšela od ostatních, kteří v tomto call centru pracují již řadu měsíců. Mají můj obdiv! Klobouk dolů. Anebo mi taky zbývá ještě další možnost, těšit se z toho, že v příštím životě si už po těchto zkušenost opravdu vyberu jiný obor k vystudování! :)