Najednou ses sebrala a šla. Ukončila všechno, co mezi vámi bylo. To něco plné zážitků, prožitků za posledních několik let, plno nedorozumění, ale také dost legrace a pohody. Jak jsi to mohla udělat? Ptají se všichni. Krčíš rameny. Měla jsi na to právo. Ubližuješ tím sice jedné osobě, která zůstává sama, cítí se zrazená, bezmocná, ztracená. Ale copak tobě neubližovalo to dlouholeté nepochopení z druhé strany? Proč jsi odešla? Určitě jsi měla důvod. Přestal tě přitahovat, neviděla jsi u něj žádný pokrok, vaši budoucnost jsi cítila ohroženou, viděla jsi před sebou jen stereotypní život, nemohla ses najednou vyrovnat s tím, že některé věci prostě vždycky budeš muset dělat sama? Cítila jsi, že nic zajímavého a pozitivního, progresivního tě s ním už nečeká? Prostě jsi šla. Přetrhla oslabená pouta. Sbalila si věci. A žiješ dál jinak, ale ne špatně. Ten druhý se upíjí k zapomnění, snaží se otupit se, ale dělá to až moc důkladně a zapomíná jíst, hezky se oblíkat, holit se. Ale co s tím? Od tebe pomocnou ruku nepřijme, na rady ostatních nedá říct. On má právo zapíjet žal. On je ten ublížený, on za nic nemůže. A jiný se taky utápí v alkoholu, protože to je ten nejjednodušší způsob, jak se dostat do jiného světa, jak uniknout před tím vším, co tady kolem nás je. Prostě si koupíš litr ferneta, vypiješ ho a nevnímáš. Zbabělé, tak to všichni hodnotí. Ale kdo má chuť hrát si na hrdinu? Na druhou stranu, proč to všechno tak lacino vzdát. Ono se jde se vším vyrovnat i jinak. Je lepší neztratit své blízké, rodinu, přátele. Je lepší změnit sám sebe, než se pak ptát svých nejbližších: Proč odcházíš?, a nedostat odpověď.