Tramvaj mě vyplivne na Olomouckém hlavním nádraží a mým úkolem je dostat se co nejrychleji k okýnku, koupit si lístek za 106 korun českých , obrnit se trpělivostí a běžet na nástupiště č.2, ze kterého pojede můj vlak.
Většinou se všichni rozhodnou, že budou cestovat ve stejný čas jako já a tak započínám lítý boj o místo k sezení. Vzhledem k tomu, že jsem maličká, tak se mi téměř vždycky podaří si sednout.
Jednou k dredatému individuu, jednou k úchylnému masérovi, dnes to jsou tři punkeři s prázdnou vodkou na stolečku. Nemluví, jen tupě koukají z okna a vzduchem se line nepříjemný zápach lihu.
Čekají mne dvě hodiny „cestování v čase“. Nemám problém se dostat z bodu A do bodu B, dokonce jsem objevila kouzlo tramvajové dopravy, zvládám přestupy a jiné lahůdky, které sebou cestování přináší. Zároveň ale občas přemítám, kolik času lidé vlastně stráví ježděním odnikud nikam a jestli k tomu vlastně mají dobrý důvod. Jezdíme do školy, do práce, za rodiči, za svými láskami a dopravní prostředky jsou našimi pány.
Trávíme hodiny ve vlacích, autobusech a autech nicneděláním a přitom si neustále stěžujeme na nedostatek času.
Co s tím ovšem chceme dělat? Vůbec nic, řešení neexistuje.
Uvažuju nad tím jen proto, že mám před sebou dvě hodiny onoho nicnedělání , než dorazím domů, a tak se snažím svůj čas vyplnit čímkoli.
Každopádně už se nemůžu dočkat, až vylezu z vlaku, nasednu do autobusu a až se konečně po tom všem dostanu domů, tak se pořádně najím, lehnu si do postele a budu si užívat ten parádní pocit, že jsem doma. Bude to trvat do neděle. Pak znovu nasednu do vlaku a tenhle příběh se bude opakovat. Jen opačným směrem.