Já miluju černý kafe. Vidím, že vy taky, pane. Černý kafe, pořádně silný, je prostě parádní. Hlavně takhle po ránu, když se člověk chystá do práce. A tady, v týhle malý kavárničce ho dělaj prostě skvělý. Jednoduše řečeno, nejlepší kafe v celý čtvrti. Co? Souhlasíte se mnou? No bodejť by ne, lepší kafe fakt nikde neseženete.
Mám to tady opravdu rád. Nebejvá tady nikdy moc narváno, takže se můžete cejtit docela pohodlně. Skoro jako doma. Nikdo vás neotravuje, takže si můžete nerušeně s kýmkoli pokecat, no nemám pravdu? Všímáte si toho ticha? Sme tady vlastně sami dva, i servírka si někam odskočila. To je teda tichoučko.
Teda hlavě vám nechci bejt na obtíž pane. Rád prostě takhle prohodím pár slov s někým, koho sotva znám a koho už neuvidím. Je to takový osvobozující. Co ste říkal? Že tady chodíte často? Že vás tady můžu potkat skoro každej den? Pane, tím si nikdy nemůžete bejt jistej. Dneska si nemůžete bejt jistej ničím, no nemám pravdu? Nemůžete vědět, kde budete zejtra. Vidíte, přikyvujete, dyť to říkám.
Pijte to kafe, než vám vystydne. Studený přece není dobrý, to vám musí bejt jasný. Já třeba piju každej hrnek jako by měl bejt můj poslední. Chutná potom ještě líp.
A do čeho vlastně děláte, pane? Jo, bankovní úředník. To vypadá zajímavě. Není? Hm. Fakt ne? No jo. Stejně si dneska nevyberete. Řekněte mi, kdo dneska dělá něco, co ho baví nebo co mu připadá zajímavý? Skoro nikdo. Teda abych pravdu řek, já mám svoji práci docela rád. Smůla je, že v mý branži moc kolegů nepoznáte a jen tak o ní neprohodíte pár slov se sousedem. Ale vy pane, vy máte opravdu výjimečný štěstí. K vám můžu bejt upřímnej. U vás si můžu bejt jistej, že to nikomu nevykecáte. Víte pane, já zabíjím lidi.
No nekoukejte tak na mě. Vidíte, já vám říkal, že to kafe máte pít rychlejc. Teď už to nestihnete. Nesnažte se křičet, ono to stejně nepůjde. A hejbat se taky nezkoušejte, jenom byste sebou plác na podlahu. Do hrnku sem vám přihodil něco na zklidnění, když ste se nekoukal. Ještě byste mi tady dělal zbytečnej randál. To přece není zapotřebí.
Ale no tak, já vám to říkal. Že vás nohy neunesou. Teď ste se mi tady natáh, a z takový vejšky. Ták, počkejte. Vy ste ale kus chlapa pane, jeden má co dělat, aby vás uzvednul. To asi že ti mrtví víc vážej, ne? Haha. Pardon, to byl jenom takovej vtípek. Pojďte, hezky si vás tady posadím na stoličku. Bude se nám lépe to, no, jak se to říká, konverzovat. Nebudu k vám přece pořád sehnutej, no ne? Teda když o tom tak přemejšlím, ani moc konverzovat nebudem, co? Vy toho totiž teď moc nenamluvíte. Jo jo, další vtípek, omlouvám se.
Víte pane, já proti vám vůbec nic nemám. Vlastně bychom mohli bejt kamarádi, kdybych vás poznal za jinejch okolností. Já sem v podstatě strašně přátelskej člověk, no fakt. Řek bych vám, ať se na mě poptáte v sousedství, ale to už asi nestihnete, co? Jéžiš, pardon, zase. Když já mám takovou radost, že si s váma můžu takhle pěkně popovídat, ani nevíte jakou. To já sem potom samej vtípek a tak.
Takže jak už sem řek, když sme se bavili o těch našich zaměstnáních, já dělám v takový docela zvláštní tý, no, doméně. Hezký slovo, co? Takový jakože chytrý. Jeden si hned připadá víc na úrovni. Takže já teda zabíjím lidi. Zní to divně, co? To je teda pravda. Ale co, je to prostě džob. Máte něco, co musíte udělat. Uděláte to. Dostanete zaplaceno. Jednoduchý jako facka, no ne? Navíc ta práce vůbec není nijak komplikovaná. A ještě k tomu může bejt hodně záživná, prostě tak zajímavá, jakou si ji uděláte. Třeba takovej chleba musíte upíct nějakým daným způsobem. Stejně tak když stavíte zeď, nemůžete ji postavit, jak se vám zamane. Chápete mě, pane? Sou prostě věci, který musíte dělat nějak a nezměníte to, protože je to tak daný. Ale zabít člověka? Pane, to byste prostě nevěřil, kolika způsoby já vás můžu zabít. Slyšíte to bušení krve ve spáncích? To je váš život. Cítíte, jak se vám zvedá hrudník, jako když dejcháte? To je váš život. Haha. Pardon. Váš život je všecko todle a já si jakejkoli jeho kousíček můžu vybrat k tomu, abych ho ukončil.
A kterej si vyberu? To záleží. Někdy to mám přiložený v objednávce. Ale většinou se rozhoduju sám, hlavně podle toho, jak je mi kterej člověk sympatickej. Takový ty fajnový úpravičky, co si ti sadistický pitomci někdy objednávaj, se daj dodělat i po smrti, chápete? Jako abych tomu, co ho mám zabít a je mi sympatickej, nezpůsobil moc bolesti. Vy buďte klidnej, pane. Vypadáte jako dobrej chlap. Ani ste mě neodbyl, když sem k vám tak přisednul a začal na vás mluvit. Vidíte? Takováhle drobnost, a co všechno to může změnit, no ne? Bude to rychlý, nemusíte se bát.
Ale no tak, pane. Co ty slzy? Přece to nebudem ještě zhoršovat. Není to zas tak strašný a fakt, uděláme to tak, aby to vůbec nebolelo, co vy na to? Víte, já si tím prostě už nic nezmůžu. Jednou mi došel papírek s vaším jménem, tak se z toho nemůžu nijak vykroucet. Jak bych potom mezi dalšíma kolegama z branže vypadal? Víte, já sem poctivej pracant. Ještě se nestalo, že by si někdo stěžoval. Je mi to líto. Asi ste se s někým zaplet nebo já nevím co. Dneska může člověk udělat spoustu hloupostí a špatnejch rozhodnutí, na který pak musí doplatit. Já pravidla neurčuju, já podle nich jenom hraju, to je všechno.
Tak co, všechno dobrý? Asi ne, co? Pořád se díváte na hodiny, ale musím vás zklamat, pane. Servírka nepřijde, aspoň ne do tý doby, než jí dám vědět, že může přijít. Však je to taky jenom obyčejnej člověk, pracant, jako já. Má ráda svoji kavárničku a nějaký peníze navíc se vždycky šiknou. A další zákazníci taky nedorazej. Všimněte si, roleta na dveřích je zatažená. Ven kouká nápis ZAVŘENO. Dal sem ho tam, když sem za váma vcházel. Jo jo, vypadám možná hloupě. Ale mám to promyšlený, to já vždycky.
Hmm, čas nám trošinku kvapí. Tak abychom šli na to, co? Ne? Kroutíte hlavou, nechce se vám. No jo, já to docela chápu. Když to přijde takhlenc narychlo, člověka to rozhodí, co? Pane, řeknu to možná trochu krutě, ale pravdivě – teoreticky ste vlastě mrtvej už tak tejden. No fakt, nekoukejte tak na mě. Ti lidi, co si to objednali, vás prostě jednou odepsali a hotovo. Na tom už se nic nezmění. Moh ste zemřít včera, předevčírem. Dával sem si prostě trochu na čas, no co. Taky si musím někdy odpočinout, nemám pravdu? Ale přemejšlejte – když sem se vás zeptal, do čeho děláte, říkal ste něco o bankovní úředníkovi, a že to není zajímavý, a že je to nudný, a že já nevím co ještě. Dyť vy ste nešťastnej člověk, pane. Tak proč se nevzdat? Na vzdávání není vůbec nic špatnýho. Teda když poznáte jistě tu chvilinku, kdy prostě nemůžete udělat nic jinýho, než se vzdát. Pak je to dobrý rozhodnutí, jako každý jiný dobrý rozhodnutí.
Je mi teď trochu smutno. Jak vás tak vidím třást se. Vím, že mě nenávidíte. A že ze mě máte strach. Je to proto, že zabiju vás? Nebo že zabíjím obecně? Víte, todle mě na lidech fakt vytáčí. Ta jejich krátkozrakost. To, jak se to říká, pokrytectví, to je ono. Já vám něco povím. Každej den, každej pitomej den se lidi koukaj na televizi a viděj tam smrt. Všude. Ne nějakou normální smrt, jestli se to takhlenc vůbec dá říct. Prostě smrt, kterou lidem způsobujou zase jenom druhý lidi. Někdy to vypadá jako špatná věc a někdy to zase vypadá jako správná věc. A já si nad tím porád lámu hlavu, pane. Někdy někoho zabijou a všichni sou spokojený, někdy někoho zabijou a je oheň na střeše. A někdy to vypadá, že čím víc lidí zabijou najednou, tím to je lepší, pane. Jako třeba v těch válkách a tak. Já vám nevím. Opravdu ne. Podle všeho čím nás krměj, je zabití opodstatěný nějakou hodnotou nebo – jak se to říká – ideou správný zabití. Zabití za svobodu je správný, nebo ne? Aspoň se to často říká. Vypadá to, že za peníze taky. Hodně se to mění podle systému, všim ste si? Někdy je to správný za rasu, třeba v tý poslední světový. Někdy za území. Někdy za národnost. Kdybyste chtěl, našel byste milión takovejhle důvodů. Tak já mám prostě svůj vlastní malej systém, ve kterejm je to, co dělám, prostě správný. No řekněte mi, o co je to horší, než hodit někde na nějaký chudáky bombu. Co? Jo, pardon, já zase zapomněl. Nemusíte mi nic říkat, vidím, že ste to asi pochopil.
Už budem muset fakt jít, pane. Každej někam jinam, jestli mě chápete. Už neprotestujete, to je v pořádku. Děláte mi radost, pane. Je opravdu úžasný sem tam pracovat s někým, jako ste vy. Tak jo. Vidíte tady tuhle injekční stříkačku? Nemusíte se bát, vůbec ne. Malinko to píchne, to je všechno. Vyhrneme rukáv. Ták. Můžete prosím sevřít ruku v pěst? Mělo by to jít. Děkuju. Párkrát zacvičíme. A máme tu žilku. Ták. A je to. Teď usnete, pane. Nevím, co je potom. Ale furt můžem doufat, že něco lepšího, no ne? A abych nezapomněl, děkuju, že sem si s váma moh tak hezky popovídat. To se člověku nestane každej den, věřte mi. Děkuj moc.
A dobrou noc, pane.