„To je hrozný!“ Tímhle výkřikem začínám prakticky každou písemnou práci z matematiky a statistiky. Nejdřív se rozdají čisté papíry (to ještě sedím s úsměvem), ale když se přede mnou objeví zadání, na kterém je plno čísel a písmen, které mám problém přečíst, natož zpracovat, tak jsem v koncích.
Takže co teď. Nic. Rozhlížím se kolem sebe a otrhávám si nehty do krve. Sakra, to je tak trapná situace. Když vidím ty planoucí pohledy a rychlost, s jakou se chápou svých per, upřímně mě jímá hrůza. Asi po dvou minutách se mi sotva znatelně začíná třepat brada. A jéje, to je zlé znamení. Jak ponižující! Ale snažím se z této situace vyjít alespoň trochu důstojně, tak se pokouším praktikovat recept, který mi poradila jedná má známá. Odvádím tedy od písemky pozornost a soustředím se na jiné věci. Například na svého přítele, na výlet, který mě čeká, atd. Tisíc drobností, které mě mohou zachránit od potupných slzí.
No a tímhle vším jsem se dostala do klidu. Už je mi znatelně lépe, ani brečet se mi už nechce. Místo abych psala čtvrtletou, tak tady na koleně píšu povídku pro Studentský svět. No a docela mě to začíná bavit. A pak na sobě náhle ucítím pátravý pohled paní profesorky. Mám ji ráda. Je taková klidná a hodná, nikdy na mě neřve, ač jsem na její předmět vyložený antitalent. Nějak mě to začíná dojímat a už jsem zase tam, kde jsem byla – tj. s vlhkýma očima. Pomalu se ke mně plíží a když si prohlídne můj prázdný papír, velmi elegantně a distingovaně zvedne obočí. Po chvíli prohodí pár povzbudivých slov – Slečno, nestahujte gatě před brodem!“a už je se mnou konec. Uvědomuji si, jak jsem neschopná a blbá a …- po chvíli si snažím „nenápadně“ měnit kapesníky a znovu otvírám zadání. Třeba se stane zázrak. Nestal.
Rammy