Nebe zešedlé prachem rozkvétá,
tisíce květů, co zbyly od léta
jako by z nebe kdos vysypal,
a mléko z bandasky rozlil k nám,
mléko a páru – srdečný klam,
v němž všechno se rozplývá.

Měsíc se smál poloúsměvem
a stál tam u rozkvetlé louky,
napůl černý, napůl bílý,
zápas na mýtině, nové zkoušky
a tolik krásy, štěstí, síly,
jak roztančené lesní víly.

Strašidelné stíny ztemnělých stromů,
cesty stříbra a rtuti vedoucí domů,
smích, pláč, teplo a zář srdce,
stárnoucí, churavějící život starce
a mladá, mrazivá, zezlátlá noc,
sny naše, touhy a jejich moc.

Uhasíná tu svět perného dne,
ač šedé vše je, nezešedne,
nezevšední ticho a klid noci,
ač nezemře trápení, nemoci,
aspoň čas zůstává stát,
aspoň, vím, svět má nás rád.