Létám v beznaději, poťouchlé náně …
Nevím, jak přestat vzlykat či začít bdít,
sním o lásce, ničem a haně,
cosi mne bodá ve svědomí.
Cítím chlad i smutek snad,
jak jen ukončit ten nekonečný zkrat?

Sílu cítím snad jen v paměti,
skrývá v zákoutích jiné časy, vzpomíná na jemnost…
Bývávalo i něco hezké, i jiné, milé časy,
jak ovšem kamuflovat hrubost ..?
Zapomenout na nemožné hlasy,
Jak přestat myslet na vlastní vulgarismy,
jak očistit lidskou minulost?
Sebe najít v náhodě světa,
na sebe narazit mezi tisíci.
Kde se jen skrývá duše, létá
či snad lenoší v pšenici?
Jak jen objevit vlastní síly,
kde vyhledat vůli, naději?
Jak dojít cestou lesní k cíli,
jak pohladit vílu?
Kde slyšet pramen teskně vřít?
Kde pohltí mě krása nechuti?
Jak přestat snít a začít žít,
Kde potkat labuť, bílou vílu,
kde potkat drahé
„Díky Ti“…