Na dně jezera, v hloubce největší,
ležel muž a měl dívku v náručí.
Lid jim nepřál, smrt se jich bála,
rok tomu, osudná věc se stala.

Mladá dívka, hledíc na svého muže,
na duchu poklesla, jako když uvadne růže.
Nevěstu k oltáři museli přitáhnout,
ke starému muži musí se zapřáhnout.

Její srdce však na cestách bylo,
s mužem mladým dobře si žilo.
Když si lásku věčnou slibovali,
netušli, že vojáků zachce se králi.

Jan let sedm na vojně byl,
o své krásce každou noc snil.

Stařec spíš mrtvý než živý se zdál,
Klárka čekala a trpěla dál.

Po vojně, když se Jan vrátil,
zjistil, že milou navěky ztratil.
Muži milé donesla se zvěst,
že milý její na živu jest.

Pár mužů tedy vrhlo se na Jana,
bili ho holemi od večera do rána.
Klárka zjistila, že se Jan vrátil,
k jezeru běžela, kde prý se ztratil.

Po stopě krvavé došla k jezeru,
Jan ještě žil, hledíc k severu.
Klárka viděla, že zemře brzy,
popadla dýku, potlačila slzy.

Probodla srdce, kde bydlí láska,
oba dva zakryla posmrtná maska.
Noc u jezera tehdy byla překrásná,
ty dva zahubila láska nešťastná.