Takhle to chodí u nás v partě. Jeden větší blázen, než druhej. Ale že by se z někoho vyklubal dočista krvavý vrah? Opět jedna z povídek mého souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky".

Máme takovou partu. Každý rok jezdíme na kola. Profesorský pár tvořený černovláskou a vysokým blondýnem doplňujeme my, kombinace lineární algebry a literatury. Na první zdání zcela nemožné, posléze však naprosto stravitelné. Ubytovali jsme se v chatce pro čtyři. To, že nemůžeme provozovat po určitý počet dní své oblíbené noční sporty, bylo těžké, ale naše silná vysokoškolská vůle nás chránila a neopustila ani za deštivého počasí. Učitelstvo šlo onen večer zalehnout docela brzy, blondýn si vyčistil zuby zeleným kartáčekem, černovláska se učesala a spokojeně se uvelebila na palandě nad svým protějškem. Usnula jsem vysílená, pode mnou se derivace a množiny sice ještě chvíli zmítaly, ale pak také usnuly. Noc byla klidná. Tedy alespoň do té chvíle, než jsme uslyšely to zvířecí běsnění. Nechte mě bejt! Zabiju vás! Ne, ne! Zadrnčel nábytek v chatce. Matematik pode mnou a blondýnova černovláska zachrupkali. Ne, ne, nechte mě , ne! Tiskla jsem se ke stěně postele a čekala na osudovou ránu nožem. Pokud blondýna někdo v té tmě teď vraždí, brzo přijdeme na řadu. Jeden po druhém. Najednou se ozvala šílená rána. Připomněla mi můj první osobní úspěch – vysklení nového okna na gymnáziu. Černovláska se probudila a s kvikotem jména svého milého tápala po vypínači světla. To už jsme všichni čekali na onen okamžik zkázy.
Kudla čnející z blondýnova hrdla, tři bandité naservírovaní k hromadné vraždě přímo v chatce, v kaluži krve válející se nemluvňata. Nebýt pana Edisona, pravda by nám zůstala navždy skryta. Výjev jako z apokalypsy. Blondýn trčící na posteli s vyjeveným výrazem a vytřeštěnýma očima, levou ruku úplně zkrvavenou, dlaň s nabodanými střepy a všude okolo postele jen samé sklo. Okno chatky vytřískané. Mě se asi něco zdálo, zakoktal a div, že se nerozbrečel, zíral na nás, pak na svoji ruku, na vymlácené sklo, na svoji milou a zpátky na nás. Když si dezinfikoval ruku jodisolem, svěřil se, že je občas náměsíčný. Být já jeho milá, bála bych se spát vedle něho v posteli. Pokaždé bych měla nesnesitelnou tíseň na prsou, že se takhle v noci probudí, vezme kapesní nožík a probodá mě s pocitem, že jsem ho chtěla zavraždit. A tak se stal jeden z mých kamarádů rychle a vlastně úplně bez vyučení, dobrým a spolehlivým … sklenářem.