Modré nebe nad námi,
už je to za námi,
hořící Slunce uhasíná,
doutná a páchne zkažený svět,
slova se změnila, uvadl květ.

Zpěv duší zádušní,
kdo mrtvé uslyší,
umírá hned,
smrt sladká je jako med
a zkyslé mléko neosolíš.

Každý, kdo miluje život a smrt,
je tady sám a přece neumírá,
je tady sám a žije v něm víra,
víra-ten padlý skvost.

Přítomná minulost budoucnosti,
v ní nemravné cudné ctnosti
a město plné stožárů, kyselin a plynů,
které urychlí smrtelné životnosti.

A všechno lesklé je matné
a bez prachu zaprášené.
Bezzubý úsměv i oči ohořely
tou vinnou vinou bez viny,
v níž je člověk nevinný.

Hříchy se propadly do smogu,
spláchnul se trest jich do záchodu
a žití zachvátil uhelný dým,
propukla epidemie chřipek a rým
a vláda korupce upadla v zapomnění.

Každý si teď už hrabe
jen a jen, jenom pro sebe,
prachy jsou podstata,
lidi jsou prasata,
život to je jejich sviň,
táhněte do žita,
neb vzteky to mnou zmítá,
nezodpovědná jsem za svůj čin!

Kde slavné Čechy, života ulice,
ta prodaná pláň plná planých heců,
každý má plnou hubu keců
a činy nekoná, slova zákona recituje,
spravedlnost všem tu slibuje,
v hlavě ničeho nemá,
řve z plných plic a duši pokrytce
ani už nekryje, neschovává.