Taková hodná holčička! Hladila mě po vlasech nějaká stará paní. Držela jsem se dědovy ruky a usmívala se. Tak se to má asi dělat. Usmívat se, pěkně culíčky na hlavě. Lidi to tak chtějí. U mámy to neplatí. Ale na babičku a dědu a ostatní jo. Třeba ve školce jsou učitelky rády, když takhle stojím, usmívám se a koukám na ně jako panenka. Máma na to nenaletí. Nikdy na to nenaletěla. Pořád jenom křičí, bije našeho psa, hádá se s tátou. Pak sedí v kuchyni, já rozhazuju hračky, ona si zapálí cigaretu a říká, že jsem debil. Schválně se na ni šklebím a rozhazuju kostky po celém pokoji. Párkrát si ještě potáhne a pak se vymrští ze židle a jde mě ztřískat. Křičí, ať to všechno uklidím, že ona to dělat nebude. Jenže já vím, že ona to nikdy nedělá. Neuklízí. Přede všemi tvrdí, že uklízí pořád, ale že to nemá cenu, protože já a pes pořád děláme nepořádek. Není to pravda, neuklízí skoro nikdy. Pořád jenom lže. I babičce a dědovi. Říká jim, že vařila kuře a doma přitom vůbec nic není. Pak jim říká, že je táta doma a ten taky už doma není. Vím to, že lže. Já lžu taky. Říkám, že jsem jedla ve školce, ale přitom nemám ráda rybí pomazánku a tak jsem nejedla. Taky si vymýšlím. A máma na to vždycky přijde a začne mě bít po hlavě, že jsem prý malý zmetek a lhářka. Ale ona taky lže. Tak na ni jen vypláznu jazyk a utíkám pryč. Párkrát už za mnou i běžela a pak mě bije ještě víc, ale já se nikdy nerozbrečím. Jen se na ni škaredě dívám a ji to vytočí ještě víc, protože si myslí, že mě ty její facky bolí a že budu brečet a jí se tak uleví. Mě to sice bolí, ale neudělám jí tu radost. Všude mě pořád pomlouvá. Přede všemi říká, že jsem malý spratek, že neposlouchám, dělám nepořádek, že si se mnou neví rady. Nemám ji ráda. Pořád jenom kouří. Říká tomu „zahulím si“. Když jsem byla menší, tak jsem se to naučila říkat – hulit. Ale za to mě bila taky. Prý to nesmím říkat a už vůbec ne před babičkou. Ani jsem nesměla říkat, že je u nás doma pořád nějaká návštěva, že tam pijí víno a že tam hrají hry na televizi. Takové formule. Všichni vždycky u toho křičí. Máma minule přímo až řvala, že prý jede v protisměru a pořád se tomu smála. A všichni se smáli a já jsem nemohla spát, a když jsem chtěla slézt z postele, tak mě máma hodila zpátky, přes hlavu mi hodila deku a řekla, ať okamžitě spím. A když jsem jí řekla, že chci na záchod, tak mě tam dovlekla za ruku a řekla mi, ať si pohnu, že na mě nemá čas a že jí pořád všechno dělám naschvál. Máme malý byt. Velkého psa. A jednou, jak jsme šli ven a když jsme se vrátili, náš pes, který je velký, ale prý ještě štěně, tak ten shodil vánoční stromek a rozkousal pár věcí, nějaké hračky a oblečení, které se válelo po zemi. Máma psa chytila pod krkem a chtěla ho vyhodit z okna, držela psa za obojek, za krk a on visel z okna. Bydlíme docela vysoko. Máma pořád ječela, že ho zabije. Škaredě jsem se na ni dívala. Hned si zase zapálila, a že se prý může na všecko vysrat. Táta pak přišel, ale máma jen ječela, tak se sebral a zase šel. Říkala, že taky odejde a že na tenhle byt kašle. Že ho vyhodí do vzduchu. Šla jsem ven. Otevřela jsem si dveře a vyšla před barák. Za chvíli už byla v okně a řvala po mně, že se mám okamžitě vrátit, protože jsem vyšla ven v nových kozačkách, které mi dali k Vánocům děda s babinou, a mám si prý vzít ty staré. Jenže ty jsou děravé. Utíkala jsem pryč. Za dědou a babičkou. Vím, kde bydlí.