...mezi stromy, rostoucí na úplném okraji posvátného háje a vztahující dlouhé pokroucené větve snad až k samotným nebesům, se tiše vnoří nevysoká postava... Těžký, teplý plášť podšitý kožešinou jen občas.. tu a tam.. zavíří vzduchem v rozechvělé vlně a zatančí ve větru.. Osůbka míří stále hloub a hloub do nitra lesa, kráčí pod košatými korunami, proplétá se mezi kmeny, míjí rozrostlé keře... její nohy jdou sebejistě a bez váhání, jako by svou cestu už dobře znaly...A ony ji znají!
Zahalený poutník si tichounce prozpěvuje a zatímco jde stále dál a dál, lehounká sotva slyšitelná ozvěna jeho písně beze slov se vznáší ve vzduchu a rozechvívá kůru stromů... Hladí spadané jehličí i zhnědlou trávu, krouží kolem, šeptá k zemi a třepotá se jako záchvěv motýlích křídel, než se vytratí mezi větvemi...
Poutník přebrodí šumivý potok a zmáčí si přitom lem pláště i šatů v mrazivě studené vodě, ale pramálo si toho všímá... Nezastaví se a s písní na rtech, tak lehounkou a prchavou jako sny vil, než je zpřetrhá zajiskření svítání, kráčí dál po mokré hlíně, spadaném listí i prvních sněhových poprašcích...
Za ním, ani blízko, ani daleko, se pod korunami stromů míhá šedý chlupatý stín... Občas se zastaví a s čenichem u země, na pár chvil strne jako nádherná socha, vytepaná z nespoutané písně o divokosti... občas odbočí mezi stromy a zmizí z dohledu za spletí keřů a kmenů..., ale nakonec se vždy vrátí a jeho silné tlapy lehce a bez námahy následují zahaleného poutníka... Vlk v jediném mocném skoku přeskočí potok, měkce dopadne a pokračuje dál... V bělavé tenoučké návěji sněhu za ním zůstanou dva páry otisků... Jeden široký, šelmí a druhý je malý.., jako otisk drobné nohy dívky..., jako otisk nohy, která tudy kráčela bosky...
Poutník v plášti mezitím dojde až do samotného srdce posvátného háje a zastaví se... Zvedne ruku, shodí svou kápi, která mu až dosud clonila obličej a po látce se rozlije záplava hustých vlasů... Lehce se usměju a popojdu pár kroků dopředu na louku... Zvrátím hlavu a nadechnu se... A je to jako bych se poprvé opravdu nadechla... Dýchám zhluboka a nechávám mrazivý vzduch, ať mi plní plíce až po okraj... Dýchám, poprvé v životě opravdu Dýchám... Z toho pocitu se mi až točí hlava a srdce splašeně buší... Já ŽIJU! Zavřu oči a rozesměju se... ŽIJU... Do uší mi zalétne zpěv vrabců a křik havranů... Zem pode mnou zašeptá, zavoní tak, až se mi málem podlomí kolena ...Stromy vydechnou a rozezpívají se... Někde za mnou cítím, jak bije vlčí srdce...
A já ji náhle slyším... Hudbu... Zachvěju se... Prsty vzlétnou do vzduchu a pohladí ho... Ruce se zavlní, načrtnou ve větru svůj vlastní příběh....
Tiše roztřeseně vydechnu...A pak náhle... Pak náhle tančím... Kovové zacinknutí spony a plášť se vzdouvavých záhybech snáší k zemi... Není nic... Jen já a ta hudba...Jen já a Les ...Les, jehož srdce mi teď v této chvíli zpívá... Tančím, vlasy víří vzduch jako bouřková mračna... Nohy jako by se snad ani nedotýkaly země... Tančím, oči obrácené v sloup... Tančím propletená s hudbou jako s tělem milence... Tančím... Tančím a v každém mém pohybu je všechna má vášeň... Má bolest.. Smutek... Má láska... Tančím a v jediném mém pohybu je celá má duše............ Tančím...... Teď v této chvíli Ti patřím tak, jako Ti budu patřit už vždy... Tančím... Jen pro tebe...
Lerilain