Byla jednou jedna malá holčička. Bydlela v takovém velkém městě, kde žila spousta lidí. Měla maminku i tatínka a hodnou babičku. S babičkou chodívala často na procházky. Babička učila holčičku krásám přírody, výletům do krajiny, ale také počtům a všemu, co je potřeba do školy. Holčička si ale nejvíc zamilovala psaní. Ráda si vymýšlela neexistující kamarády, zvířátka a místa, která by chtěla navštívit. Psala si všechny svoje příběhy do takové ohromné knihy s koženými deskami. Když začala chodit do školy a potkala nové kamarády a kamarádky, dozvěděla se, co je to přátelství a posléze i láska. Ale všechno bylo takové poloviční. Holčička měla ráda kytičky. Mít rád - to je asi láska, představovala si. Tatínek a maminka té holčičky se jí snažili vysvětlovat, jak to ve světě chodí, co je dobré a co špatné. Když se její kamarádky ale poprvé zamilovaly, k jejímu velkému údivu to nebylo do kytiček ani do nového pejska. Maličká se tomu tolik divila. Po několika letech pochopila, že každý potřebuje někoho, s kým si rozumí. Kamarádky si našly chlapce, se kterými si na školním dvoře dávaly první pusy a vodily se za ruce. Holčička seděla na schodech s knížkou v ruce a usmívala se na ně. Žádný z těch chlapců nebyl podle jejích představ. Vysnila si někoho neobyčejného, někoho, kdo může žít jenom v jejích příbězích, v její fantazii. Roky ubíhaly, rodičům se ve vlasech objevily první šediny, babička začala pokulhávat, ale ta holčička pořád byla holčičkou sedící na schodech, s knížkou v ruce, pozorujíce páry objímající se na chodbě. Její jediná pravá láska patřila květinám. Jednou si tu holčičku vzala stranou její babička a promluvila jí do duše. Princ na bílém koni, který by byl podle tvých představ neexistuje, řekla. Holčička se jenom usmála. Věděla, že existuje, přinejmenším v její mysli. Rodiče už z ní také byli zoufalí. Nechápali její způsob myšlení. Holčička milovala běhání v dešti, ležení na louce plné pampelišek, milovala modrou oblohu, první sněženky, hřejivé doteky sluníčka. Nehledala bujarou společnost. Ve svých snech se každou noc poddávala své fantazii najít bytost, která se dokáže zastavit nad krásou přírody. V tom byla holčička po babičce. Všechny krásné zážitky z dětství jí provázely celým životem. Když holčička dokončila střední školu, ptaly se jí kamarádky, zda vůbec chce svůj život s někým sdílet. Odpověděla úsměvem. V tu dobu ale už tušila, že se něco stane. Něco, co navždy ovlivní celý její život. Zdál se jí totiž sen o někom, o kom snila od svého raného dětství. O hrdinovi její fantazie zapsaném v příbězích kožené knihy. Věděla, že jednou přijde. Opravdový, živý. Nikdo z těch, co holčičce rozmlouvaly její touhy, nedokázal uvěřit, že našla svého prince na bílém koni. Jenomže on to nebyl jenom princ. Byla to půlka její duše milující přírodu a květiny a krásu okamžiku. Milující život. Od té chvíle nežila holčička jen pro knížky. Mít rád se proměnilo v milovat. A ta malá obec, ve které žila se svými rodiči, každé ráno zářila úsměvem. Ta holčička se totiž od té chvíle už jenom smála. Po několika letech znovu otevřela onu už zašedlou knihu s koženou vazbou. Nalistovala poslední stranu, kde byla vepsána poznámka z jejích osmi let. Až najdeš své štěstí, dej znamení. Viděla jí maminka, která se k ní shrbeně dobelhala. Pohladila ji po hlavě. Holčička se na ni zářivě usmála a pak vložila do knihy jednu z růžiček kytice, která ležela vedle ní. Potom knihu zavřela a pečlivě uložila do poličky. Narovnala se a snivě se na sebe podívala do zrcadla. Pak zpátky na maminku. Hodiny udeřily. Poledne. Holčička se rozběhla. Běžela v bílých svatebních šatech přes pole a louky, přes lesy a potoky běžela se svým nejcennějším střípkem štěstí, přes hory a výšiny jí doprovod dělal dětský smích. Střípky štěstí se poskládaly dohromady. Na konci cesty holčička přišla k ohromné bráně. Otevřel jí muž s prošedivělým plnovousem. Ona ho s láskou objala. Laskavě se na ni podíval. Opravdu jsem žila, řekla a naposledy se podívala na modré nebe.