Červeň jako jakási naděje vlitá do prstů, co pevně tisknou jeden druhý. Pára, co viditelně vzniká ve vzduchu po pronesení jakéhokoli slova. I při tom nejkratším z nich můžeš si všimnout, jak pouhé „mluvit“ může být jiné, když děje se To. Růž ve tvářích polyká slzu samotnou. Je tou první, co skoulela se z oka, když zaslechla hymnu své vlasti. Není ani zima, ani jaro, ani vítězství, ani porážka, ani nic, co by dodávalo pocit určitosti. Je pouhé tady a teď, které mizí ve vzácných tónech.
Ta hudba vypráví pohádku jedné země, co si váží sama sebe. Skládá slova ze svých skal a řádky ze svých luk. Sloky ze svých lesů. Celá je podobenstvím o ráji. Avšak, co je to ráj? Božský kraj pro všechny?
Každý se narodil ze zázraku početí, každý s pláčem na znamení svého života. Každému položil náš Pán svůj prst na rameno. Každý jednou začal a šel. A každý jednou skončí. Co je však mezi tím? Život. Život v božském ráji. Ten, který vždy stejně začíná a stejně končí, málokdy je však stejný v kterékoli jiné ze svých chvil. Je odrazem nás samých, odrazem nás v bohu, v zrcadle, které proti světu nastavil. Abychom viděli alespoň střed, když začátek i konec uniká nám. Tím zrcadlem jsou božské oči, jak nás nemilosrdně vidí.
Vidí vše. Jak jednou třeseme se strachem, podruhé malujeme druhým úsměv na rty, jindy roníme slaný smutek a později otíráme tváře nejbližších hebkým kapesníkem. Vidí dovnitř. Bolest, utrpení, touhu, důvěru, úzkost, úmysly.
Vlasy se mírně mihotají ve studeném vánku a slza padá kamsi na zem. Hrají hymnu a je proč. Protože každý člověk má stejný začátek a konec. Ale jiný střed. A některé středy stojí za to, aby jim člověk utrhl květinu. Aby si s nimi dal dostaveníčko. Aby pochopil. Pochopil jejich sílu. Odvahu. A smysl.
A tak tam stojí a nechává svůj střed, aby se na chvilku vlil do toho druhého.