Starý muž seděl, když rádio začlo hrát Mozartovu Requiem.
Starý muž seděl, když rádio Mozartovu Requiem hrát přestalo.
Starý muž seděl, když v rádiu běžely zprávy.
Starý muž seděl, když rádio začalo komentovat fotbalové utkání, a když rádio fotbalové utkání komentovat přestalo, starý muž tam stále seděl.
Když dveře pokoje otevřelo jeho čtyřleté vnouče a řeklo, že si chce s dědečkem něco zahrát, starý muž vzal pantofli a hodil ji po něm.
Starý muž se jmenoval Svevo Sittara a byl malířem.
K večeru přišla Svevova nejstarší dcera a donesla mu tác s jídlem. Hovězí vývar s nudlema a čínskou rýži. Položila to na stůl.
„Měl bys něco sníst, tati.“
Svevo jen zakroutil hlavou.
„Ale tati…“
Svevo opět zakroutil hlavou.
Jeho dcera si povzdechla a odešla, tác s jídlem tam nechala.
Malíři Svevovi Sittarovi bylo 87 a on věděl, že umírá. Netrápila ho smrt. Netvrdil, že se smrti nebojí, smrti se bojíme všichni, ale netrápil se tím. Bylo to něco horšího. Svevo, starý malíř, už totiž nemohl malovat tak, jako dřív. Když vzal do ruky štětec a stoupl si ke stojanu s plátnem, začala ho trápit artrída, šly na něj mloby a měl problémy držet štětec tak, aby se nechvěl. Jeho styl, přesný a detailistický, tím velice trpěl a Svevo sám trpěl s ním. Obvykle jenom seděl a poslouchal rádio. Nejedl a pil jen málo.
Když teď dcera odešla, vstal, přešel ke stolu, vzal talíř s polévkou a vyšel na balkón. Byla už zima. Svevo se zachvěl ve své stařečkosti a vychrstl obsah talíře do tmy. Vrátil se do pokoje a to samé provedl s čínskou rýží. Potom už zase jen seděl a poslouchal rádio. Měl sice v pokoji i televizi, ale už pět let ji nepustil.
Když se jeho dcera vrátila a uviděla prázdné talíře řekla:
„No vidíš, tati, chutnalo ti? Chceš přidat?“
Svevo neříkal nic a tak odešla. Tác s prázdnými talíři si vzala s sebou.
Potom, když už bylo opravdu pozdě a všichni v domě spali, Svevo vstal a došel ke stojanu. Měl tu nějakou vodu, sice starou, ale chtěl se o to jen pokusit. Namočil štětec do vody, pak do barvy – vybral si červenou – a přiložil ruku k plátnu. Udělal dlouhou čáru. Snažil se, ale i přesto jí neudělal rovně a kolem barevné linky byly na bílém plátně i červené flíčky.
Rudé jako krev, pomyslel si smutně. Potom štětec položil zpátky na místo, sednul si do svého křesla u rádia a rozplakal se.
To samé se opakovalo příští den. A pak další a ten další taky. Každou noc to Svevo zkusil a každou noc usnul, když tiše plakal v křesle. Pokaždé ale, přes všechen ten smutek a zoufalství, cítil i vztek. A pokaždé o trochu větší. Svevo byl tvrdohlavý a věděl, že tohle je válka s bohem. A jelikož v kostele byl naposled ve čtrnácti letech, chtěl tuhle bitvu vyhrát. A vztek mu k tomu mohl dopomoci. Vztek byl jako heroin, dávál mu pocit, že ještě žije. Jak by mohla mrtvola cítit vztek? Poslouchal rádio a přemýšlel o vzteku. Když byl mladý – jó, to byly časy – tak mu vztek pomáhal. Mládí a síla. Když se mu někdo znelíbil, někdo si z něj utahoval nebo se třeba jen špatně podíval, Svevo mu dal co proto. Vzpomínal na všechny ty noční bitky a na to, jak vyhrával. Jak vzal kluka, prásknul s ním o zem a potom odešel s jeho holkou. Obvykle byl mírumilovný a klidný. Šedá myška, v mládí ničím nevynikal. Ale když se někomu podařilo ho naštvat, jó, to potom přicházel nový Svevo, ten bitkář Svevo, tolik oblíbený a s potřebným respektem. Vztek mu pomáhal vyhrávat. Vztek a z něj vycházející tvrdohlavost. Byli to jeho kamarádi, když mu bylo nejhůř, pomohli mu. Ale teď už Svevo nebyl mladý a nebyl ani silný. Když se podíval do zrcadla, říkal si, ježíši kriste, vždyť já mám ksicht jak seschlou švestku. A jeho kdysi svalnaté paže teď byly tenké jako větvičky. Teď už se nevztekal, protože, co mohl udělat? Když ho někdo naštval co mohl udělat, no? Tak maximálně házet bačkorama jako po svých vnoučatech. Proto byl pořád tady. V tomhle pokoji a s rádiem, které mu nic provést nemohlo. Jak si tam tak Svevo v tom teplém křesílku seděl, zjístil, že vrátí-li se k němu vztek, vrátí se k němu i mládí.
Ten večer mu dcera zase přinesla tác s jídlem a položila ho před něj.
„Tady máš, tati.“
„Nechci,“ řekl Svevo.
Jeho dcera ho s úžasem pozorovala. Bylo to už mnoho měsíců, kdy její otec naposledy promluvil. Myslela si, že stáří mu už všechen hlas vzalo. Udělal však to, co vždy, položila tác na stůl a chystala se odejít.
„Já to jídlo nechci, nemám hlad,“ řekl zase její otec.
Ani se nezastavila.
Svevo vstal, došel ke stolu a rukou smetl tác i s talíři jídla na zem. Ozvalo se tříštění skla a jeho dcera se s leknutím otočila.
„Tati, co to…“
„Řekl jsem, že to zasrané jídlo nechci, takže si to vem a táhni doprdele,“ zařval.
Zmlkla . Svevo se spokojeně šklebil, když v jejich očích spatřil znovunalezenou pokoru a úctu, kterou u své dcery viděl naposled tak před pětadvaceti lety. Posbírala střepy, vzala tác a vstala.
„Promiň, otče,“ zamumlala ještě ve dveřích. Potom odešla a tiše za sebou zavřela dveře.
Svevo došel k šuplíku, otevřel jej a začal se v něm přehrabovat.
Někde tady přece musí být… někde jsem si to tu schoval…
Potom to našel. Balíček cigaret. Naposledy kouřil před deseti lety, předtím než dostal infarkt. Ty cigarety musejí být velice staré, ale Svevovi to nevadilo. Teď je zase ten mladý, svalnatý kluk a něco přece vydrží. Vyšel ven na balkón a ačkoli byl tento večer obzvláště chladný, ani jednou se nezachvěl. Vytáhl sirky a zapálil si. Vdechl a potom vydechl kouř, usmíval se. Oči mu trochu slzely a cítil nutkání se rozkašlat, ale potlačil to. Pomalu, s prožitkem kouřil. Nedopalek potom chytil mezi palec a ukazováček.
Ano takhle jsem to dělal…
Prudce vystřelil zbyteček cigarety do tmy. Letěl daleko, to poznal podle stále žhnoucího konce. Vrátil se do pokoje a zamířil si to rovnou k plátnu.
Vzal štětec, namočil jej do vody, potom do červené a dal se do toho.
Souboj s bohem, teď se rozhodne. Celý svět mu ležel na dlani. Venku zahřmělo. Svevo táhl štětcem pořád dál, nezastavoval se. Když skončil, položil štětec a hřbetem ruky si utřel kapičky potu z čela. Podíval se na obraz. Uprostřed bílého plátna byla dokonale rovná a tenká rudá čára.
Svevo vzal ze stolku plnící pero a pod obraz se podepsal, připsal i rok a zakroužkoval jej. Potom si sednul do křesla. Rozplakal se, ale tentokrát to byly slzy štěstí.
Tvrdí chlapi pláčou.
Podíval se na krucifix visící nade dveřma. Vztyčil prostředníček a zamával jím tak, aby to Kristus viděl. Potom se pohodlně opřel, zavřel oči a zemřel.