Objímá nás ďábel chyb,
za nos nás tahá stereotyp.

Z bílých pavučin pavouk tká zlato,
z našich snů zbylo jen bláto.

Mraky zahalené do pavučiny,
občas máme chuť na bláznoviny.

Na horizontu všedních dnů,
objeví se sem tam slunce.
Poníženě k němu natahuješ ruce.

Svatojánská noc oči nám zakrývá,
teď už nám vůbec nic nezbývá.

Stejně nás baví naše životy,
tak jak stíny temnoty.

Říkáš mi, ať se přes to přenesu,
promiň, ale já už to vážně nesnesu.

Kde se podělo kouzlo života?
Za mřížemi sedí čistá nahota.

Ze starých gramofonových desek hrají sonety,
tiché sny byly ukryty do ulity.

Trpkým jídlem nás krmily a my, bláhoví,
na lepší zítřky věřili.

Veškerou bolest jsme ukryli do slov,
nikoho však nezajímá procítěný proslov.

Jednou však přijde den,
kdy se půjdem projít ven
a začneme věřit na hvězdy.

Lorelei