Procházím se lesní uličkou, pokrytou spadlými listy stromů, hrající barvami podzimu. Je ticho. Ohromující, kouzelné ticho. Pohádkové snění. Vlastní chůzí způsobuji nejkrásnější zvuk - šustění listí. Díky čerstvé, husté, modrošedé, podzimní mlze nevidím konec mé neplánované cesty bez cíle. Bezmezná chůze. Země je obrostlá mechem, malinkou zelení a pokrytá listy poprášenými od prvních, zmrazených vloček sněhu. Vidím stromy. Nízké, vyšší, široké, slabé, ale také mohutné s hrubou, zdravě vrásčitou kůrou. Rostou tady snad všechny druhy. Jsou nerovnoměrně rozházené po lese. Přestávám mít strach a pocit samoty. Už se nedívám pod nohy, ale pomalu otáčím hlavu nahoru, směrem k nebi. Zavírám oči, dýchám nádherně svěží, čistý vzduch, odpočívám.Po pár chvílích otevírám oči a sama sobě se tiše zasměji. Obdivuji blankytné nebe bez mráčků. Skrze mlhu cítím paprsky slunce, dopadající na mou tvář a na určité části lesa. Tvoří průhledné zářící pruhy. Cítím se jako v pohádce. Chvílemi vůbec nedokážu uvěřit, že nesním, ale že jsem opravdu našla takové místo. Do hlavy si ukládám každou část, každičký kousek z tohoto místa a užívám si čas, který se tady jakoby zastavil. Trávím tady nádherné chvilky.
Už jsem přemýšlela, že by možná bylo úžasné, kdyby tady se mnou byla moje rodinka, kamarádi a pár dalších lidí, kteří jsou blízcí mému srdci. Ale jindy jsem zase šťastná, že tu nikdo není. Člověk někdy opravdu potřebuje být sám. Zjišťuji, že tady nacházím sama sebe. Těším se, raduju, neustále se usmívám. Překypuje to tady krásou, přírodní krásou. Žádná novodobá technika, uspěchaný svět topící se v krizi, který si pořád něco dokazuje. Zase se procházím. Vidím srnky, koloušky a jeleny pomalu vycházející z úkrytu mohutných stromů. Chci se jich dotknout, ale nepokouším se o to. Bojím se, že utečou. Žasnu, když vidím, že sami ke mně přicházejí. A pak další zvířátka. Zvěř z celého lesa. Lišky, zajíčci, kuny, veverky. Z nory se derou ježci. Přilétají sýkorky, slavíci, datlové a dokonce i sovy. Všechna roztomilá stvoření. Mají průzračné oči všech barev. Nádherné, hebké, dokonalé a přesně tvarované rysy. Všímám si, že rozumím jejich zvířecí řeči a sama začínám tak mluvit. Vyprávějí mi o tom, jaký je život tady v lese, daleko od mého světa, kde lidé zvířatům a vůbec všem jiným stvořením nerozumí. Nechápou je ti, kteří nemají představivost. Bohužel je to drtivá většina lidské populace na zemi. Fantazie, jak prostá vlastnost, kterou spousta lidí nepovažuje za vhodnou do světa dospělých a přitom je tak užitečná, báječná. Nenahraditelná. Stejně tak, jako inteligence. Jejich svět je tak jiný od našeho.
Po dlouhé době se loučíme, oni odcházejí a já jdu dál. Pak si ale uvědomuji: co když už to místo nenajdu? Nikdy nepromluvím se zvířátky? Neuvidím tu nádhernou přírodu? Co pak?
Ještě chvíli se procházím. Najednou se mlha zhustí a pak zcela určitě zmizí. Vidím už dost daleko a ostře. Tohle jsem nikdy nechtěla spatřit. Mé oči shlédly konec lesní cesty. Horizont se táhne po celé šířce. Nebe se spojuje se zemí. Nevím co je dál, za tou cestou. Asi realita. Trápí mě, že už musím odcházet. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem tady vůbec mohla být. V myšlenkách se budu do tohoto místa vracet často a budu doufat, že se tady zase někdy z ničeho nic ocitnu. Loučím se s okolní přírodou a odcházím ve směru konce lesní uličky, zpátky do světa, kam patřím. małogośka