Jídlo – a hlad – jsou součástí života každého studenta. A každý se s nimi musí nějak vypořádat. Někomu se to daří méně, někomu více, ale většina studentů má v této oblasti vyvinuty své vlastní postupy, dalo by se říci návyky, podle nichž je všímavý pozorovatel od sebe odliší. A sebekritický čtenář se bezpochyby v některé ze skupin sám najde.
Nejočividnější odlišnosti objevíme, pokud studenty nejdříve rozdělíme na dva základní typy, z nichž budeme dále vycházet, a to dle způsobu bydlení.
První skupinu výstižně charakterizuje označení studenti bydlící „u maminky“ a – jak si domyslí i čtenář-laik – tvoří ji ti, jimž bylo dopřáno během náročného období studií nadále využívat rodinného krbu. Takový student přichází na ranní vyučování vždy s úsměvem a plným žaludkem, a ať má v rozvrhu sebekratší polední pauzu, hektická cesta domů přeplněnou tramvají mu vždy stojí za s láskou připravený oběd. Oblíbenou kratochvílí tohoto druhu je samozřejmě dráždit ve škole méně šťastné kolegy blaženými řečmi o božské maně, o vepřovém se zelím. Takový žert je ovšem nesmírně krutý a morálně pochybný.
Student bydlící na vlastní pěst byl naopak z domácího prostředí vyloučen a při získávání potravy se musí spoléhat sám na sebe; v tomto má dvě možnosti, a proto také v této kategorii sledujeme dva typy studentů.
Tím prvním, jenž v určitých ohledech vykazuje podobné rysy jako student „u maminky“, je takzvaný student sběratel. Sám se do žádných rozsáhlejších akcí nepouští a raději využívá druhotné zdroje a produkty cizí práce. Jde o finančně náročnější přístup, ale energii, kterou ušetří, může věnovat studijním povinnostem. (Což – ruku na srdce – nedělá.)
Typem druhým – a nutno říci značně složitějším a různorodějším – je student lovec. V rámci této skupiny lze vypozorovat překvapivě velké množství zvláštností. Jedna věc však tento druh přece jen pevně spojuje – odmítá pasivní roli a odvážně se pouští tam, kam se dosud nikdy nevydal. Do kuchyně.
Můžeme za tím vidět snahu o jistou nezávislost, nadšení mláděte, jemuž se podařilo opustit hnízdo a poprvé plně roztáhnout křídla. Ovšem život to není jednoduchý; nelze se proto divit, že někteří se raději brzy znovu vrací na pevnou zem nebo přinejmenším do klidnějších a spolehlivějších vzdušných proudů – čili začnou svůj lov kombinovat se sběratelstvím – a stávají se tak druhem na pomezí dvou výše zmíněných. Poměr obou způsobů získávání potravy u nich přitom neustále kolísá, a to nejčastěji v závislosti na momentálním stavu bankovního účtu nebo na vzdálenosti nejbližšího stravovacího zařízení (což je pochopitelné: pokud by energie vydaná na přesun do cíle a zpět převyšovala množství energie potenciálně získané, není tento postup efektivní ani žádoucí).
Jídelníček se postupně mění v souladu s tím, jak se student s mučicím vybavením v kuchyni lépe seznamuje.
Strava v prvním, podzimním semestru? Legendou jsou čínské polévky – neboli oběd za 4,90. Krosny na zádech studentů jedoucích z domova bývají v tomto prvním půlroce mnohem těžší než v semestrech následujících. Není to náhoda – zavařeniny od maminky váží více, než by se zdálo.
Dříve či později se ale každý musí pustit do toho vaření, o které pořád všude slyší. Začátky jsou vskutku skromné; student tápe, byl hozen do vody a teď se musí naučit plavat. Zjišťuje, že zavařená omáčka od maminky se dá dobře spojit s rýží. Není ostudou přizvat si k plotně při prvním pokusu kolegu či kolegyni na konzultaci. Nad hrncem se pak společně sklánějí a kladou si tutéž věčnou otázku: Vybuchne, či nevybuchne?
Jakmile student získal zkušenosti na těchto, zdálo by se, banálních pokrmech, začíná opatrně prozkoumávat neznámé vody; stále se ovšem drží bezpečně při pobřeží. Takové rizoto už je v této fázi poměrně bezpečné. Při jeho přípravě už není potřeba ani dozor zkušenějšího.
Bohužel ne všichni ale do tajů kuchyně proniknout tak snadno a rychle. U těch, kteří mají navíc slabší vůli, jde pak někdy hrdost i slušnost stranou a začínají využívat, ba přímo zneužívat svých šťastnějších kolegů. Nejeden zoufalec si nechává vařit od jiných, zdatnějších spolubydlících. Zoufalec ostýchavý jen smutně vysedává ve společné kuchyňce a snaží se nasytit alespoň božského aromatu. Někdy kuchař pozná, že student trpí hlady, a ještě si z něj utahuje, týrá ho. V nestřežené chvíli mu méně pak nadaný jeho krutost oplácí tím, že spěšně ujídá z hrnce. I tak se dá najíst. Sice pak ubožáka trápí výčitky svědomí, ale žaludek si nestěžuje, ten morální kompas nemá. Ještě ostýchavějšímu studentovi nezbývá nic jiného než čichat za dveřmi ostatních pokojů. Pro takového mějme prosím jen soucit, ne opovržení. Obrovským zklamáním jsou pak pro toho nešťastníka chvíle, kdy se zpoza každých dveří line vůně jednoho a téhož pokrmu – neomylná známka toho, že v nejbližším supermarketu na dotyčný artikl vyhlásili slevu.
V řadách studentstva kolují různé studentské zkazky a legendy popisující, co si kamarád kamaráda připravil ve večerní nouzi. Popisy těchto následků čirého zoufalství v nás vyvolávají zčásti znechucení, zčásti ale nefalšovaný údiv nad tím, jaké vynalézavosti je lidský druh schopen.
Párky ohřívané na topení.
Kukuřičné lupínky s hořčicí.
Špagety s kečupem. Chleba s kečupem.
Kečup s kečupem.

Ovšem za některých večerů vzduch potemnělého studentského pokoje pouze nečekaně rozčeří hluboký zvuk z temných, vzdálených časů historie lidstva – kručení v břiše. To se student rozhodl raději hladovět.
Aneta Petrová