„Hej, vole,“ šťouchnul jsem do Duda.
Otočil se ke mě.
„Hmm?“
Bylo to na dlouho a tak jsem prozkoumal terén. Profesorka seděla na stole a zasněně hleděla z okna, někdo nahlas četl Jiráska (vole, Psohlavci, haha) a hodina Literatury byla v polovině.
„Včera jsem četl životopis Stephena Kinga.“
„Ten maník s hororama?“
„Jo.“
Chvilka ticha – bylo těžký s tím začít.
„No a?“ zeptal se nakonec Dud.
„No a byla tam část o jeho dětství a tam bylo, že se v té době často používal výraz „supr čupr“, tak to bylo česky. Jakej to může mít anglickej překlad?“
Dud se na mě podíval. Tak divně, jako bych byl úplný idiot. Nikdy jsem netvrdil opak.
„No, vole, jsem nad tím včera strašně dlouho přemýšlel.“
To jsem řekl, aby se nad tím zamyslel, přišel na to a dělal machra, že mě trumfnul. Popravdě jsem se o tom včera hádal na po internetu s kamarádkou a nakonec ji slíbil, že to zjístím. Měl jsem svojí verzi, ale bylo by dobrý mít to potvrzený.
Zadíval se do učebnice a něco tiše mumlal. Vypadal, že ho to zaujalo. Kapka potu se vyhnula jeho oku, vzala to přes nos a pokračovala po bradě dolů.
„Ty vole, hej tak tos mě dostal, fakt nevím.“
Ano, dalo se to čekat.
„Co třeba „super motherfucker“?“ zkouším to. Když už nic, tak je dobré mít pro svou verzi – byť špatnou – několik hlasů.
„Počkej, počkej, vole, „super motherfucker?“, to je něco úplně jinýho, než „supr čupr“.“
„Hej, tak znáš anglány, znáš je, ne?“
„Hmm.“
„Ten jejich lamáckej jazyk má malou slovní zásobu, to máš samej fuck, bitch, suck a ass.“
„Hmm, to je fakt, ale ty dva…“
„Vole, hovno, poslouchej mě. Si vem „supr čupr“. No minimálně se to rýmuje a „super motherfucker“ taky.“
„Rýmuje?“
„Jasný, ale musíš to vyslovovat americky.“
„Eh?“
„Zupááá Madafakááá.“
Začal se smát.
„Vole, to těžko.“
„Proč?“
„Vy dva!“ krutý a zlý a ječivý a –játonesnáším- hlas profesorky.
„Já?“
Vždycky jsem se takhle blbě ptal. Byla taky blbá a tak na to mohla skočit, říct si, že se spletla a nechat nás.
„Ano, Ty a soused taky. Vypadněte ven!“
„Paní profesorko, ale my nic…“
Získával jsem čas, aby Dud mohl vytáhnout peněženku. Zajdem do bufetu.
„Já nejsem hluchá…“
A slepá a blbá a netolerantní a staromódní.
„…a máte zápis…“
Ale zase máte pěkný zadek.
„…oba!“
A tak jsme vstali a šli. Snažil jsem se tvářit smutně a zahanbeně, aby z toho nebylo něco ještě horšího, ale nešlo to. Doprovázel nás smích spolužáků a zachytil jsem nechápavý pohled čtenáře Jiráska. Vylezli jsme ze třídy a rychle zamířili ke schodům do šaten – ředitel nemá pochopení pro elitu – a sklepům, přes které jsme došli k bufetu. Na chipsy, pochopitelně. A Dud platí, taky pochopitelně.
Pojídali jsme a pěkně nám to křupalo a nadávali jsme na profesorku Literatury a potom ještě na několik dalších členů pedagogického sboru. Když jsme dojedli, vytáhli jsme tašky s tělocvikem a do konce hodiny se s nima mlátili po hlavách. Potom zazvonilo a na schodech něco podezřele chrastilo. Ředitel, školník, duch maturanta nebo – Bůh nás chraň – profesorka Literatury (přece jen asi nemyslela „zmizením“ opravdové zmizení do konce hodiny). A tak jsme zamířili k tělocvičně. Teď sice byla dvacetiminutová přestávka, ale u tělocvičny není dozor a jsou tam medicimbaly. Za chvilku dorazili ostatní.
Nikdo se nepřevlíkal. Hráli jsme s medicimbaly takovou zajímavou hru. Jmenuje se to Svině (můj nápad) a jde o to, že se snažíte donutit čím jak nejvíce spoluúčastníků (není podmínkou) ke sprostým nadávkám, popřípadě naprosté nepříčetnosti. Je několik stupňů a za ty se přiřazuje určitý počet bodů. Kupříkladu nejvyšší stupeň má název BSE (prosím, neptejte se proč) a oběť se při něm v naprosté agónii snaží čím jak nejvíce ublížit tomu, kdo je zrovna nejblíže. Agónie se pozná podle nadlidské síly, pěny u úst a lvím řevem (takové to uáá uáá kurváá uáá). Za BSE se dávalo patnáct miliónů bodů – ano, nebyli jsme troškaři - , takže obvykle k výhře stačil jen jeden. Hráli jsme to skoro celou přestávku a, bohužel i bohudík, BSE nenastal.
Pět minut před zvoněním jsme se šli převlíknou. Smáli jsme se jednomu maníkovi, jehož triko bylo pod paží nápadně nazelenalé. Sice se dušoval, že to má ve škole teprve druhý týden, ale nepomohlo mu to – oběť byla vybrána. Stál tam v rohu a zahanbeně kouřil svojí poslední cigaretu.
Tělocvik a trampolína, to jde a už nějakou dobu jsme o tom mluvili. Nejdříve rozcvička a několik povinných kotoulů. Bylo mi po tom blbě a motala se mi hlava, ale přesto jsem pokračoval. Kliky a dřepy a lehsedy a výskoky a výkopy a zákopy a podkopy a klusání. Všichni jsme toužebně sledovali trampolínu. Lezení na tyčku a hrazda a další kotouly a na závěr… pár kotoulů.
A byl konec a na trampolínu se nedostalo. Nadávali jsme a plivali na podlahu. Několik hochů se skoro rozbrečelo. Mlátili jsme pěstma do stěn a proferoka hned pánové, nonono, pánové, ale nikdo ji neposlouchal. V šatně se strhlo několik bitek a vyrazili jsme na hodinu chemie. Supr čupr.