Kam bys chodil? Celej svět přijde za tebou. Tak seď a čekej. Třeba i v hospodě. Ostatně, tam nastávají docela důležité okamžiky. Tam si člověk uvědomí spoustu věcí. Tam třeba i dojde k nějakým rozhodnutím.
O tom, že se v hospodě odehrává opravdový život, nepochyboval ani Jaroslav Hašek. Sám tam totiž vysedával hodně často a vysloužil si tak přezdívku „hospodský povaleč“. V hospodském prostředí hledal inspiraci, ale také samotný život. Právě díky zajímavým a mnohdy až neuvěřitelným situacím, ke kterým na takových místech občas dochází, vzniklo vynikající dílo Osudy dobrého vojáka Švejka. Ale ne všechny události, které se v pajzlech odehrávají, vedou k napsání humoristického díla.
Žena, něco kolem čtyřiceti, stála u hracího automatu. Vsunula do něj pětistovku. V ten moment to byl jen kus papíru, který jí umožní hrát. Nebyla to bankovka dosti vysoké hodnoty, za kterou toho jde docela dost nakoupit. Takové myšlenky spíš napadaly jejího manžela, který seděl u stolku opodál. Před sebou měl sklenici piva. Podíval se na bankovku, která zmizela v útrobách stroje. Peníze jsou fuč. Na displeji se objevilo číslo 500. Zaúpěl, zvedl sklenici a zhluboka se nadechl. Je to stále ta samá písnička, která hraje dokola. Už dávno věděl, že jeho žena propadla hazardu. Ale nedokázal s tím nic udělat. Ona se ostatně taky nesnažila. Když člověk pracuje šestnáct hodin denně, jako by měl právo házet upocené peníze do strojů. Podíval se na automat. Na displeji blikala nula. Žena třískala pěstí do stolu, na kterém stál popelník a sklenička vína. „Dej mi ještě aspoň stovku.“ otočila se na svého manžela a v očích se jí leskly slzy. „Už jsi toho prohrála dost. Pojď, půjdeme domů.“ přemlouval ji. „Ne, dělej, dej mi ještě.“ Podal jí bankovku. Opět ji pohltil automat.
„Musím hrát. Chybí mi sex. Tak si říkám, proč jsem si před půl rokem dávala Danu. Spali jsme spolu dvakrát..“ Mluvila ke svému muži, ale ani se na něho neotočila. Dívala se na měnící se obrázky, které její oči přímo hltaly. Číslo na displeji opět rapidně klesalo. „Prosím tě!“ přerušil ji muž. „Proč to říkáš právě teď? Jsou tady lidi.“ Díval se kolem sebe. Cítil pohledy jiných hostů. Usmívali se. Docela dobrá zábava, že? „Jen si přiznej, že jsi neschopný. Že už nemůžeš. Měl jsi mi koupit vibrátor místo mobilu.“ Dál mluvila nahlas, aby ho potupila a zuřivě mačkala tlačítka. Na displeji zasvítila zase nula. Prásk! Hodila skleničkou o podlahu. Rozbila se na kusy. Na chvíli nastalo ticho a pak se ozvalo: „Jdu domů. Čau.“ Její manžel se zvedl a odešel. Ve dveřích se neotočil. Šel nocí zklamaný z ní i sám ze sebe. Bylo mu té scény líto. Další stovky, další tisíce půjčené od kamarádek mezitím mizely v hracím automatu. „Jednou to z něj dostanu.“ řekla jako zaklínadlo ve čtyři hodiny ráno unavená žena, když vzdala marný boj. Šla domů. Za svým mužem, který stejně ještě nespal. Pořád musel přemýšlet. Měl nad čím. Lehla si k němu do postele a pohladila ho po ruce. „Dobrou noc, miláčku.“ Oba dva usnuli.

turtle