"Potřebuji se zbavit knih a -" začal jsem. "Těchle?" vykřikl Zorbas a hodil do moře velký kufr s mými osobními věcmi. Knihy zůstaly v tom druhém. Tomu se říká svoboda, uvažoval jsem." (Michal Viewegh: Nápady laskavého čtenáře) Živě si představuji situaci, jak stojí dva muži na palubě velké lodi a ten jeden, u jehož nohou stojí dva velké těžké kufry, si stěžuje tomu druhému, že má spoustu knih a potřeboval by se jich zbavit. A jak ten druhý, jednoduchý, přímočarý, rozhodný, pohotový, vezme první z kufrů a hodí ho přes palubu. Hrozně se mi to líbí. Ta svoboda udělat cokoliv. Nemyslet, co se stane, co by bylo atd. Prostě jednat, bez přemýšlení. Dovolit si to. To já vždycky přemýšlím, co by a jak by a kdyby. Pořád uvažuju o důsledcích a následcích. A přitom bych taky tak chtěla vyhodit kufr přes palubu a nikoho se na nic neptat. Stála jsem na břehu přehrady. Koukala na vlnící se množství vody a říkala si, jaké by to asi bylo skočit tam po hlavě…v oblečení. Pořád to vidím ve filmech, jak lidi skáčou v šatech do vody. Skáčou z lodí, z člunů…skáčou proto, že pospíchají někoho zachránit. Byla tma, nikde nikdo. Jen já a šplouchající voda. Proč bych si nemohla skočit v kraťasech a tričku, s botami do vody? A už jsem tam byla! Bezdůvodně, naprosto nelogicky a nezodpovědně jsem skočila po hlavě pod hladinu. A plavala jsem pod vodou, dokud mi nedošel dech. Vynořila jsem se a smála se. Na celé kolo.