Mám asi špatnou náladu. Potkala jsem sousedku a od té doby vidím černě. Důchodu se nedožiju, dobrou práci neseženu, děti si plánovat nemám. Doktoři nám poděkovali a odchází si za lepším. Paní Palicová se už pátým rokem snaží otěhotnět a nemůže, její manžel si utírá slzy do tisícovek a po nocích si zapaluje doutníky pětistovkami. Paní Silová zase rodí jedno dítě za druhým. Těm třem předchozím nemůže ani namazat chleba máslem, protože ho nemá, odpojili jí plyn i kabelovku. Marně si stěžuje v dopisech svému druhovi, ten jí nijak za mřížemi nepomůže. Jiná maminka zas s kamarádkou nakupovala v nákupním centru, na chvíli nechala své dítě v dětském koutku bez dohledu a už ho někdo na WC převlékal a snažil se ho ostříhat. Chtěl ho unést a prodat za hranicemi. Ještěže si dětského pláče všiml chlápek od security a zaslechl hlášení o zmizení malého chlapce. Další šíleností je blbá náhoda, špatná shoda okolností a všechno tak nějak dohromady. Kamarád se ze dne na den ocitl bez půlky těla a vzdal to, protože takhle žít přece nikdo nechce. Kvůli hlouposti přišel o život před pár lety i jiný můj známý. Jízda na kapotě jedoucího auta, nošení zubního kartáčku za uchem, trocha alkoholu a je to tam, zbytečně ztracený mladý lidský život. Vždycky je příčinou nicotná maličkost a pak to končí funusem. To je osud? Na hodině spinningu nám emancipovaná lektorka křičela do uší, že máme nechat starosti, povinnosti, domácnost, vaření, žehlení, děti i manžela za dveřmi. Máme myslet jen na sebe, na své tělo a na to, že chceme něco dokázat. Obávám se, že přesně nevím, co chci v životě dokázat a jestli chci něco dokázat sama sobě nebo ostatním. Nebo chci jen obyčejně žít, mít se dobře, mít rodinu a domov, číst si detektivky a myslet si, že takové věci se stávají jen v literatuře? Schwer zu sagen.