Obrovské křeslo, v něm jsem já. Oblečená ve volných riflích a drahé halence. Kvůli tobě jsem hubla, trápila se, omezovala se a nakonec se úplně zničila. Máš mě. Máš trosku, které přestalo záležet na životě.
Když se rozhlédnu po našem útulném velkém bytě, nedá mi, abych nevzpomněla na minulost. Na doby, kdy má postava zdaleka nebyla dokonalá a kdy mé čelo nebrázdily vrásky. Mé mládí – Francie, Řecko, New York, vždy s tebou. Jak jsem se na tebe tenkrát dívala? Byls můj vzor, vzdělaný, úžasný, bezchybný, zahrnovals mě luxusem a já si připadala jako jediná žena na světě.
Všechno skončilo dobou, kdy se kolem nás začal roztáčet smrtící kolotoč. Dobou, kdy jsi potřeboval stále víc a víc peněz, dobou, kdy jsi se mnou přestal mluvit o své práci. Tušila jsem to dlouho. Oč je jistota horší než pouhé tušení. Co mám dělat? V hlavě se mi honí tisíc scénářů, chuť běžet na policii, zabít se. Co teď?
Zvednu oči a rozhlížím se kolem sebe. Nenávidím to tu. Nenávidím tebe, tenhle drahý byt, prostě všechno. Žila jsem v iluzi. Chci něco dělat, ale už nemůžu, nemám sílu.
Ploužím se ložnice, po cestě ze sebe shazuju kusy oblečení. Mou světlou kůži už zahaluje pouze luxusní prádlo. Lehám si na postel, jsem zahalená pouze vůní ložního prádla. Čekám na tebe. Naposledy si užít a pak… kdoví. Jak se rozhodnout, možností je tolik. Jsem jenom člověk, nemám náladu hrát si na trpitelku, nechci se stavět do role hrdinů. Ano, budu žít a užívat, užívat si majetek, tebe, pomalu ale jistě se budu rozkládat, přesto, přese všechno budu žít. Nešťastně, ale divoce, budu trhat ovoce smrti, bez milosti, bez lítosti.
Je mi smutno
Rammy