Daleko od světa lidí, za mnoha a mnoha horami a lesy, v místě kde řeky mají průzračně modrou barvu, byla krásná a rozlehlá louka, kterou každé ráno budilo slunce a večer na ni zářily hvězdy. Na této louce bylo mnoho květin, avšak jedna z nejkrásnějších byla kopretina, které nikdo neřekl jinak než Modřenka. To proto, že měla nádherně modré okvětní lístky a nikdo nevěděl jak k nim přišla.
„Ó, jak jsi krásná Kopretinko Modřenko a jakou máš nádhernou barvu. Prozraď nám, jak to jen děláš?“ Ptaly se jí často ostatní kopretiny.
„Mé přítelkyně drahé, nemohu vám říci jak to dělám, to mé tajemství je.“
Odpovídala jim vždy Modřenka.
Ne jenom kopretiny na to chtěly přijít, ale všechny květiny na louce chtěly vědět jak to Modřenka dělá. Všechny chtěly mít takové krásné okvětní lístky jako ona. Jedné kopretině to ale obzvlášť nedalo spát. Stále musela přemýšlet jak to Modřenka dělá. Jednou když byly spolu, znovu se ji ptala:
„Modřenko kopretinko, jak jen to děláš, že máš tak krásnou barvu?“
„Drahá kopretinko, to já ti nemohu prozradit“ Odvětila Modřenka.
„Ale má milá, když mi to řekneš, také ti povím jedno tajemství.“ Odpověděla kopretina.
„A jaké tajemství?“ Zajímala se Modřenka.
„Povím ti jedno z největších tajemství.“ Odpověděla kopretina.
„Tak mi ho prozraď, květinko.“ Odvětila Modřenka.
„Prozradím ti ho jen tehdy, pokud mi povíš to své…a nezapomeň, je to, to největší tajemství.“ Řekla kopretina tajuplným hlasem.
„Já ti nevím, květinko, já bych chtěla moc vědět to tvé, ale to mé vlastně není až tak velké tajemství.“ Řekla Modřenka.
„Tak mi ho pověz Modřenečko, slibuji, že si ho nechám jen pro sebe. Tak pověz, jak to tedy děláš?“ Ptala se znova květinka.
„Nu tedy dobrá. Má drahá, každé ráno když na nás padne rosa, vy všechny květinky jste pohněvané. Jste nerudné že vás probudila do nového dne a hned ji setřepáváte ze svých okvětních lístků aby vás moc dlouho nestudila. Já ale rosu na sobě nechám, jsem vždy moc ráda, že mě vítá do nového dne a nevadí mi, že chladí. Rosa se mi za to odvděčí tak, že mi dá jinou barvu.“ Vysvětlila modřenka.
„Tak takhle to teda je.“ Zajásala květinka. „Za tvou barvu může rosa.“
„Ano, je to tak.“Přikývla modřenka. „A teď to tvé tajemství květinko, jaké je?“ Zeptala se.
„Mé tajemství je ještě větší než tvé, povím ti Modřenko proč jsme my všechny kopretiny tak bílé.“ Řekla kopretina.
„Pročpak?“ Zeptala se Modřenka.
„Protože jsme nevěděly tvé tajemství o rose přeci.“ Vykřikla vítězně kopretina.
„To není žádné tajemství“ Odvětila nevěřícně květinka.
„Ale je a velké.“ Zakývala hlavičkou ta druhá.
„To není vůbec tajemství. To není nic. Neměla jsem ti nic říkat.“ Řekla Modřenka a smutně sklonila hlavičku.
„Tak vidíš jak jsi hloupá Modřenko, teď i já můžu být krásně modrá.“ Zasmála se květinka a vesele zatřepala zelenými lístky.
Na zítří ráno se všechny kopretiny koupaly v rose. Už z dálky bylo slyšet jaký povyk to vzbuzuje.
„ Já chci být modrá „ křičela jedna.
„Já více roso, přijď ke mně ještě jednou.“ Křičela druhá.
„Já chci nejvíc roso, neloudej se, no tak bude to?“ Šlo slyšet odjinud.
Ať se ale kopretiny sebevíc snažily a rosou se neustále obmývaly, s prvními paprsky slunce, byla na louce pouze jediná modrá kopretina. Hádejte kdo…
Iveta Vankátová