Už to neuděláš? – Ne. – Opravdu? – Ne, slibuju. – Já ti nevěřím, už jsi mě mockrát zklamal. Říkal jsi už tisíckrát, že už to neuděláš. – Já vím. Ale teď už to neudělám. – Vážně? - Vážně, fakt slibuju. – Proč jsi sliboval i předtím a nesplnil to? – Nevím. Jsem slaboch. – Jsi nemocný. – Já vím. – Jsi slaboch pořád, zase mě zklameš. – Teď už fakt ne. – Fakt ne? – Fakt ne. Slibuju. – Pořád něco slibuješ. – Já vím. – To je fajn, že to víš. Kolik máš ještě peněz z toho všeho, cos měl? – Nevím. – Tak se podívej. Spočítat to půjde určitě snadno. – Ale no tak, slíbil jsem, že už tam nepůjdu. To ti nestačí? – Ne. – Tak co mám dělat? – Spočítej si ty peníze a řekni mi, kolik jich ještě máš. – Nevím. – Běž si to spočítat. – Já nevím, co jsem kde platil a kupoval. – Nevymlouvej se! Já dobře vím, cos platil a kupoval, sepsala jsem ti to tady na papír. Máš to i sečtené a podtržené. Tak teď už jen zbývá zjistit, kolik ti toho zůstalo. Běž najít peněženku. – Asi ji mám v práci. – Nemáš ji v práci. – Asi mám, fakt jsem ji zapomněl. – Nezapomněl. Podívej se do bundy. – Tys mi prohledávala kapsy u bundy?! – Jo. Nahmatala jsem ti ji v kapse, věděla jsem, že budeš lhát a vytáčet se. Dovnitř jsem se nedívala, běž se podívat ty. – Nemůžu uvěřit, že mě takhle šacuješ, špehuješ a kdo ví co ještě! – Nebuď směšný. Existuje snad jiná varianta? Mám snad na výběr? Chceš-li druhou šanci, tak běž spočítat ten obsah. – V peněžence přece nemám všechno, všechny peníze, mám je i jinde! – Kde? – Kde? No já nevím, kamarádům jsem půjčil a tak. – Kterým kamarádům? – Já nevím. – Nevíš, komu půjčuješ? – Hodně známým. – A píšeš si to někam? Komu jsi půjčil, kdy a kolik? – Ne. – Takže si to pamatuješ? Nebo jak to teda děláš, aby ti každý vrátil tolik, kolik jsi mu půjčil? Nebo jsi snad charita a rozdáváš? – Nerozdávám! Půjčuju. Frantovi jsem půjčil pět set, Karel chtěl tisíc. Možná i Romanovi jsem něco dal. – Běž si spočítat ty peníze v peněžence, nebo se zvednu a půjdu já. – Odešel, šramotil v předsíni. Dovnitř peněženky se ani dívat nemusel, věděl, že je uvnitř tři sta korun. Stejně tak to věděla jeho žena, která si mezitím vzala notes a napsala KAREL 1000 KČ, FRANTA 500 KČ. Opět částky sečetla a podtrhla. Pět tisíc pět set. Takovou sumu měl vyslovit její muž, aby získal druhou šanci, jak se tak říká. Ve skutečnosti to byla šance asi tisící pátá. Zvedla oči k přicházejícímu muži, rukou zakryla číslo na papíře a čekala, jestli jí zalže a vymyslí si nějaký obnos, nebo se přizná a řekne, že má už jen tři stovky a během pěti dnů stihl prohrát sedm tisíc a ty půjčky kamarádům, o kterých jí řekl, si vymyslel. – Tak co? – Půjčil jsem ještě bráchovi pět tisíc na ledničku. Teď jsem si vzpomněl. Ale on mi to dá do konce týdne. Zbyly mi už jen tři stovky. – Jen tři stovky? – Jo. – Z toho budeme týden žít? Než ti vrátí bratr a kamarádi? Proč nemyslíš taky na mě a na naše živobytí? – Já jsem zapomněl. – Na co jsi zapomněl? Že taky žiju a že někde bydlíš a je třeba jíst? – A ty nemáš nějaké ještě peníze? – Mám. – Tak vidíš, nikdo hlady neumře. – Ne, neumře. Ale až mi dojdou peníze, tak doufám, že ti všichni vrátí ty tvoje, abychom mohli zase dál jíst a žít. – Jasně, vrátí mi to, neboj se. – Bojím se a oprávněně. – No jo. – Odešel do obýváku a zapnul si televizi. Ještě chvíli seděla u stolu a pak si vzala mobil a zavřela se v koupelně. – Ahoj, tady jsem já. Prosím tě, vám se zkazila lednička? … Ne? A nebudete si teď někdy kupovat novou?… Ne, nechci tu vaši starou, já se jen tak ptám, protože mi Aleš před chvílí tvrdil, že půjčil Sašovi pět tisíc na novou ledničku. … Aha, takže nic si nepůjčoval. Žádnou novou ledničku nechcete. Je mi to jasné. Díky moc a promiň, že takhle otravuju. … Ne, všechno je v pořádku. Akorát nám dluží neexistující dlužníci. … Neboj, já už si to nějak vyřeším. … Jo, v sobotu budu doma, klidně se stav. Ahoj. – Přistoupila k muži sedícímu na gauči. Sledoval fotbalový zápas, ale nevypadal, že by ho příliš zajímal. Určitě očekával to nejhorší. – Sbal si věci a do zítřka ať jsi pryč. – Stáhla si snubní prstýnek z prstu a položila ho na stůl.