Šla jsem tudle ulicí,
A potkala pěknýho kluka.
Povídá mi: „Kampak slečinko míříte?
Prach za sebou a zlatý kamení víříte.“
Ale to jen tak mimochodem
„Mně se líbíte…“

Připomínal mi mýho tátu,
Toho, co umřel ve válce,
Vypadal trochu jako čert,
Jo, život s ním, byl jeden velkej žert.
Ale to jen tak mimochodem

Ten kluk byl vážně jako on,
Oči měl věrný a pusu širokou,
Já najednou jen s ním chtěla žít
A bylo mi jedno, jak starý mohl tak být.
Ale to jen tak mimochodem
To bylo poprvé, co jsem o něm začala snít.

Jo, mohl to být můj syn,
Moje ztracená radost,
Ten kluk s bělostnou pletí…
Zjistila jsem, že říkali mu Petí.
Ale to jen tak mimochodem

Tak vzala jsem ho za ruku,
A on do náruče mi skočil,
Ten kluk, co slečinko mi říkal,
Mě, starou bábu, po nocích pak svlíkal.
Ale to jen tak mimochodem
To, táto, kdybys věděl, v hrobě by ses hýbal.

Byl to snad hřích a nebo poselství,
Že začala jsem s ním žít,
Jako žije manžel s manželkou,
Či věrnou svojí milenkou.
Ale to jen tak mimochodem

Sousedé to nevystáli,
Mě říkali „bábo stará“, do hrobu jsi už tak zralá,
A jemu že je mladej kluk,
Že si může najít holku stejně starou, svěží jako mladej buk.
Ale to jen tak mimochodem
Já svým známým radši neřekla jsem ani muk.

Ten tlak mě ničil,
Já začala pít,
On když chodil do školy,
Já mu doma ráda prala bačkory.
Ale to jen tak mimochodem

A pak jednou sama, doma jsem zůstala,
Volala mu nějaká holčina,
Ta dívka mohla i mojí dcerou být,
Já v ten moment nechtěla jsem už déle žít.
Ale to jen tak mimochodem
Vždyť jediným mým snem bylo jen pro sebe ho mít.

Šla jsem se projít, na mrznoucí střechu,
Ten výhled nezapomenutelným se mi stal,
Klouzalo to velice,
Uklouzly mi i mé modré střevíce.
Ale to jen tak mimochodem

Po střevících i celá já,
V ulicích zrovna nikdo nebyl,
Ten pád nezapomenu nikdy,
Snad mi odpustí, můj malý Petí a vůbec- i vy všichni.
Ale to jen tak mimochodem
…