Šla jsem tudle ulicí,
A potkala pěknýho kluka.
Povídá mi: „Kampak slečinko míříte?
Prach za sebou a zlaté kamení víříte.“

Připomínal mi mýho tátu,
Toho, co umřel ve válce,
Vypadal trochu jako čert,
Jo, život s ním, byl jeden velkej žert.

Ten kluk byl skoro jako on,
Oči měl věrný a pusu širokou,
Já najednou jen s ním chtěla žít
A bylo mi jedno, jak starý mohl tak být.

Mohl to být můj syn,
Moje ztracená radost,
Ten kluk s bělostnou pletí,
Poté jsem zjistila, že říkali mu Petí.

Tak vzala jsem ho za ruku,
A on do náruče mi skočil,
Ten kluk, co slečinko mi říkal,
Mě, starou bábu, po nocích pak svlíkal.

Byl to snad hřích, a nebo poselství,
Že začala jsem s ním žít,
Jako žije manžel s manželkou,
Věrnou svojí milenkou.

Sousedé to nevystáli,
Mě říkali „bábo stará“, do hrobu jsi už tak zralá,
A jemu že je mladej kluk,
Že si může najít holku stejně starou, svěží jako mladej buk.

Ten tlak mě ničil,
Já začala pít,
On sice chodil do školy,
Já mu doma ráda prala bačkory.

A pak jednou sama, doma jsem zůstala,
Volala mu nějaká holčina,
Ta dívka mohla i mojí dcerou být,
Já v ten moment nechtěla jsem už déle žít.

Šla jsem se projít, na mrznoucí střechu,
Ten výhled nezapomenutelným se stal,
Klouzalo to velice,
Uklouzly mi i mé modré střevíce.

Po střevících i celá já,
V ulicích zrovna nikdo nebyl,
Ten pád nezapomenu nikdy,
Snad mi odpustí, můj malý Petí a vůbec- i vy všichni.