Jsi můj nejoblíbenější, kdykoliv se mi otevřeš, abys mě potěšil v dobrých i zlých časech.
Umíš mě vždy jen rozveselit. Pokaždé když vstoupím do tebe, otevírá se přede mnou svět pochopení. Vidím ráj. Jsi tak empatický.Lesní kvítí v lehkém vánku tančí, tichý mech šeptá, vítr si pohrává s korunami stromů... To všechno mohu spatřit. Mohu si sednout na pařez a poslouchat jak šeptáš. Jak poutavě vyprávíš a postupně ze mě smýváš bolest. Sotva mám volnou chvíli, ráda se k tobě vracím jako člověk do své rodné země, protože té se žádná jiná nevyrovná. Nevyrovná. Vezmeš mě do světa, kde lidé nepláčou a radují se z každé maličkosti. A ono to vlastně ani lidé nejsou, i když jsou mnohdy víc intelektuální, taktní a kultivovaní. Ty jsi poklad ukrytý na dně mého srdce. Proplouváš tiše do žil a až se dostaneš do mé mysli způsobíš bouři myšlenek. Dávám volný průchod svým citům. Díky tobě. Jsi poklad.
Myslím, můžu ti říct všechno. Nikdy mě nevyženeš. Nikdy ode mně neodvrátíš tvář. Nikdy mě nezklameš. Nejsi jako oni. A já vím, že tvé brány se pro mě otevřou, kdykoli budu chtít. Člověk hledá přítele. Někdy najde cynika, pláče. Já taky plakala, ale mám tebe a ty cynik nejsi. Ale ty pláčeš! Rozkrádají mi tě před očima a pak zase vrací. Mění tě. Tak to v životě chodí. Měníme se, ty taky. Procházíme obdobím určitých změn. A lidé se radují a pláčou. Zažíváme radost a bolest. Jenže musíme to brát s nadhledem. Co jiného nám zbývá. Tohle je život. Tohle není to sen. Je to realita.
Seneca kdysi řekl, že v životě, stejně jako v komedii, nezáleží na délce, ale na dobrém provedení. Pravda.
A naposled. Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě. Pokusím se. Pokuste se.
Děkuji, že jste si přečetli těch pár mých odstavců.
Bonjour,au revoir...

Lorelei