Ty zavřeš oči a já je odemknu. Nechám tě v nadšení a sama se budu plazit nahotou písečných dun, z nichž bůh stvořil Haádama. Budu vytírat ten nejjemnější prach, který nelze uchopit, ale On z něj uhnětl Golema. Kdybys mu zabloudil do duše, nenajdeš hřích přede prvotním a dědičným - symbolem touhy po poznání a spojením malum a málum. Pojď, skočíme do myšlenek tobě, ale neplač, snad se již nelekneme tvé vlastní nahoty. Procházka tajemnou zahradou tvých vlastních nálad, kdy jen z jednoho stromu jísti je nám zakázáno, avšak přesto tě vidím, jak hltáš sám sebe. Ten úzký labyrint natolik skrytý, že záměna za klidnou cestu logická je.
Nespěchej, nedýchej, nebo ti uteču, nesmíš se bavit ani tím pocitem. Vlož si oko do dlaně a zatřes jím, snad uvidíš vlastní touhu skrytou za řasami, které jen brnkají- chceš- li být opravdu, začni hned žít! Že není čas, slýcháváš v loubí, za kasou a všude, kam nikdy nechodíš. Vždyť ty jen pláčeš a zaléváš tu možnost.
Pojď, dotkni se mne a jdeme hledat mé sestry, upleteme ti společně uskutečnění tvého snu žít. Vzpomínáš, jak bylo tehdy? Dobře, že ne, teď hrajeme na rychlost s postřehem pouštních želv a spících medvědů. Dýchej dojem a hltej impresi, jasnozřivost ti masíruje záda. Vezmi tempery a nakresli ten zlomek času, neboj, neuteče. Pojí staletí a prchá leopardí rychlostí- závod na jediný milimetr. Postihni ji v tu chvíli, než tě bude vábit její dcera, jež nikdy se nerodí a nikdy neumírá, přestože končí každým momentem. Přidej do rohu svůj podpis a spěchej na výstavu, jež se nekoná. Barvy jdou do války, všechny ty tahy zas plakat do kouta, líbat se s rodinným citem celý ten výtvor odchází nikam.